|
5.9.–9.9.07, středa – neděle
Úvod
Už na ty hory jebu, to je naposledy, co jste mě borci přemluvili. Stojí mě to peníze, dovolenou
a musím vstávat brzo ráno. To sezení v autě mě taky nebaví. Sedm hodin čumím na cestu přes sedm
hlav, omílám starý fóry, který jste během roku už zase zapomněli a nikdo mě nenechá ani řídit.
První zmatky prožívám už před hranicemi, kdy v tom svým bincu hledám pas. Při prohledávání s hrůzou
zjišťuji, co jsem zase nechal doma a značně mě to zneklidní. Na hranicích bude zase to trapné
vysvětlování proč nemám vlasy, když na fotce jsou a proč je v pasu čmáráno propiskou. Už mě to
nebaví při každém přejezdu, vysvětlovat celníkovi, že propiskou tam kdysi načmárala moje dcera,
když se jednou probudila dříve než já.
Kurnik, už to začíná, nechal jsem doma mikinu. Venku je +6°C a moje mikina je doma na židli. Jakpak
mně bez ní bude o dva kilometry víc nahoře, kam se chystáme.
Už to vidím, zas půjdeme jak trotli s těžkejma báglama do těch největších hrbů, budeme se tvářit jak
horolezci, ramena otlačený od “betonových” ruksaků, červený šrámy od bederáků a v noci si od zimy
vymlátíme plomby.
Časem přestaneme mluvit, budeme se potit jak dveře vod chlíva, čumět jen do země a po prvním dnu
budeme strhaní jak námořnický lano.
V těch největších výškách nebude nálada, bude zimnice, nechuť k jídlu, bolehlav a arytmie.
Takže k věci:
1. den, středa 5. září 2007
Cestou jsme najeli 590 kilometrů, po cestě 3 zastávky, v Mikulově teplota +6°C, v cíli trasy, když
jsme vystoupali do Mallnitz bylo +3°C. Ve chvíli, když jsme tam přijeli začalo sněžit a zvedl se vítr.
Předpověď počasí jsme znali, má takto být až do pátku. Kdybychom akci odložili o týden nebo dva, už by
polovina z nás nemohla.
Autem jsme nejdříve popojeli do kopce kam až to šlo, abychom nemuseli tahat bágle až zespodu. Přiznám
se, že mi pěkně cvakalo u prcky, když jsem viděl ty srázy pod náma. Kopec byl pořádně prudký a každou
chvíli jsem čekal, kdy nám začnou prokluzovat kola.
Cesta končí, zastavujeme, vyndáváme vše potřebné a posíláme auto dolů na parkoviště, sjíždí s ním dva
členové výpravy, kteří se obětovali. Zbyňa a Robertem. Bágle si nahoře schovali do lesa a hned budou
startovat za náma.
My ostatní jsme vyrazili, je 13:30 hod a stoupáme po trase č.510. Trasa zpočátku v pohodě, největším
nebezpečím zpočátku bylo nešlápnout do obrovskkých kravěnců, kterých bylo na cestě plno. Cestou na
nás sněží, za chvíli se sníh drží i na zemi a na stromech. Od poloviny cesty už i pořádně fouká a sníh
mrzne. Stoupáme v mrazu a celý výstup k chatě trval 4 hodiny. Zbyňa s Robinem dorazili o hoďku později.
Batoh jsem si doma vážil, měl 17 kilo, do něj mi v autě dali ještě 6 piv a pulčák slivovice. K tomu
nějaká voda na pití, tak se nám ty batohy nahoru docela pronesly. Kdybychom, ale věděli, kolik bude
nahoře času zapařit, určitě bychom ještě něco přihodili.
Dostali jse se na chatu Arthur von Schmid Haus (2272 m). Obsluha z nás má evidentně radost, jsme tady
jediní, takže jsme pro ně zpestření, jinak nudného dne. Usměvavá sympatická dáma nás zve dovnitř, že
se na všem domluvíme, až si odložíme. Ubytováváme se v nejhornějším patře, kde jsou kavalce pro 20 lidí.
Zatím jsme v ničem pohodlnějším na horách zatím nespali. Do chaty se ve špičce vleze přes sto lidí.
Jsme pozváni do kuchyně a můžeme si navařit co chceme. Nabízíme za to becherovku, ani nám zase na oplátku
kořku z kořenem hořce (Genciana), klasického to horského špiritusu.
Hoďku jsme dole poseděli a šli zapařit ještě nahoru do postelí. Jídla a pití bylo zatím dosti a samé
dobroty. Únava se, ale časem projevila a v deset jsme dobrovolně zavřeli víka.
Mně osobně moc dobře nebylo, mlátila se mnou zimnice, oči krvavé a blbě se mi dýchalo.
2. den, čtvrtek 6. září 2007
Voči jsme rozlepili v devět ráno a za jedenáctihodinový spánek se nikdo nestyděl. Venku humus, -5°C,
vichřice a chumelí. Už v noci nás to budilo, jak hrozně foukalo, chvílemi to vypadalo, že nám to urve
střechu.
Návrhů a variant jak prožít den bylo hodně, ale nakonec zvítězil program „válet se v posteli a časem
uvidíme“.
Dole v kuchyni nám navařili hrnec horké vody na čaj, tak jsme pojedli a dali si kafe. Hoďku jsme poseděli
a pokecali, další hoďku zase strávili v posteli.
Potom jsme vyrazili na krátký výlet, protože bylo potřeba rozeslat esemesky, že je vše OK. Na boudě
totiž nebyl signál, což má také své výhody. Třeba Roman V. byl docela klidný, nikdo ho z práce neotravoval,
tak si to náramně užíval.
Venku byl pořádný „moribundus“, sníh létal vodorovně závratnou rychlostí a teplo zrovna nebylo. Popošli
jsme z kopce kus pod boudu, kde byl signál, rozeslali zprávy a mazali zpět. Stejně v té kose telefony
zdechaly, bez ohledu na značku.
Zkusili jsme udělat ještě nějakou fotku, ale viditelnost byla nulová, tak jsme si nafotili aspoň omrzlé
ksichty.
Sedíme zase na boudě a užíváme dovolené. Sedíme a popíjíme, pak ležíme a popíjíme, jdeme dolů na pivo a
znovu. Sedíme a popíjíme, ležíme a popíjíme, jdeme dolů na pivo a malá změna. Půjčujeme si kytaru a
hulákáme. Tímto posledním hrdinským činem nám došlo všechno pivo a kořalka, co jsme si dovezli. Kolem
půlnoci odcházíme do ložnice, Kamil ještě v euforii několikrát předvedl jak se má správně skákat do
postele a šli jsme spát.
3. den, pátek 7. září 2007
Vstáváme v osm hodin, snídaně, chystáme bágly nalehko a v deset vyrážíme na výšlap. Počasí se zlepšilo,
tak jsme si dali za cíl, vylézt co nejvíce na horu Saulech (3064m). Nahoru se samozřejmě kvůli sněhu
nedostaneme, ale chceme co nejvýše.
Z chaty pod náma už je jen malinká tečka, mrzne a sněhu přibývá. Už není jen po kolena, občas zajedeme
i hlouběji. Střídáme se na špici a jde to stále pomaleji. Pak už jdeme jen po šutrech, které vyčnívají,
když už žádný není, musíme do sněhu. Sníh je klasický „dvouvajcový“, zejména já se svojí robustní
postavou se často propadám až po šourek.
Chvílemi je jasno a vidíme hory okolo nás, pak zase sněží a pořádně zafouká, že musíme zastavit a
pořádně se zašprajcovat.
Vystoupali jsme do výšky 2800 m a dál už to nejde. Opět se úplně pokazilo počasí, viditelnost žádná,
tak obracíme a jdeme po třech hodinách zpět. Nezapomínáme samozřejmě na „vrcholovou“ fotografii.
Na chatě jsme za dvě hodiny a bylo po výletu. Docela jsme si ale mákli, tak zavládla spokojenost.
Někteří si dokonce museli hajnout a hodinku zdřímnout. Večer jsme si zašli na pivo, poseděli a šli
spát.
4. den, sobota 8. září 2007
V půl osmé budíček, na snídani čaj a polévku. Sbalili jsme, rozloučili se a v deset vyrážíme k domovu.
Čeká nás sestup, venku se otepluje a prší na nás. Nejprve sestupujeme ve sněhu, potom se objevují
kaluže a nakonec sníh mizí. Počásko se lepší, ale ten sestup je nahouby. Nohy bolí, je to nudný a
taky smutný, protože náš výlet končí.
Rozhodli jsme se, že pojedeme domů, nemá cenu už nic vymýšlet, když se ohlédneme nahoru, je vidět,
že od určité výšky je to zadeklovaný škaredým počasím.
K autu do Mallnitzu to trvalo 3 hodiny, jak začala civilizace, měli jsme huby dokořán. Vymazlený baráky,
vysečené meze, všude krávy, koně, ovce, no nádherné pohled.
Jsme u auta, převlékáme se, dáváme něco na zub a vyrážíme domů. Cesta je v pohodě, kromě řidiče
střídavě dospáváme, cesta ubíhá a za chvíli jsme na hranicích. V Brně se zastavujeme na večeři ve
restauraci Fausto Copi a plníme břuchy. O půlnoci jsme doma, beru si bágly, loučím se, mávám a těším
se do práce.
Výdaje nákup:
Utracené Euro – 1450,- korun
Pojištění – 550,- korun
Ponožky – 200,- korun
Triko s krátkým – 400,- korun
Sladkosti – 100,- korun
Salám, paštika – 80,- korun
Benzin – 560
Dálniční známka – 45,- korun
Jídlo na vaření – 150,- korun
CELKEM – 3500,- korun
ZPĚT na hlavní stránku.
|
