|
sobota 5.7.2008
Je to tři roky, co jsem cíleně prožil jeden ze dnů, na které se nezapomíná. Tehdy se mi drsný
název Drásal vryl do paměti.
A je to tady zase, touha každého z nás, něco si dokázat, jít do extrému, vyzkoušet sám sebe a
pořádně si máknout. Má to dvě podmínky, musíte být zdraví a trochu trefení do palice.
Protože je Drásal vždy na moje narozeniny, opět jsem si ho dal jako dárek.
K tomu, aby vše chutnalo jak má, je třeba mít kamarády, se kterými tento závod pojedu a prožiju,
samota mi moc nevoní. Zpočátku jich bylo hodně. Na jaře, kdy jsem si tuhle akci naplánoval jako
sportovní vrchol roku, nás bylo do mikrobusu. Týden před závodem zbyli jen Jarda Derka, Libor Skála
a můj bratránek Luďa Přibyl. Ten dokonce oželel pouť ve své rodné vísce a odjel do Holešova,
dobrovolně si vodrovnat tělo. Drásal se prostě neodmítá, kdo jezdí na bajku, tento zářez musí mít.
Je pátek odpoledně, čekám na odvoz. Brňáci se přihrnuli v půl šesté, narvali jsme auto věcma a hurá
na to. Druhým autem jel Luďa z Vysočan, sešli jsme se v Holešově.
Každý vypláznul 700 korun za startovné, postavili jsme stany a hurá do hospody. Protože patříme do
amatérů, volíme hospodu místo masáže.
Večeře skvělá, na pití dvanástečku, řekli jsme si o ni servírce celkem čtyřikrát. Před stanem jsme
to ještě zaklopili slivovicí, to aby žalódek se ustálil a o půlnoci zaleháváme do spacáků.
Spaní perfektní až do půl šesté. Probudily mě mírné tlaky, tak honem na záchod. Byl jsem rád, že
je
to tak brzo. Za prvé nemusíte stát frontu před obsazenýma hajzlíkama a riskovat nebezpečí, že
svěrače
vaše zboží neudrží, za druhé, svůj produkt nemusíte tahat na kole do kopců. Jakmile jsem
vyprázdnil útroby a vyšel ven z pokojíčku TOY TOY vidím, před hajzlíkama už je fronta. Střídala
mě slečna s hajzlpapírem, malinko se na mě pousmála, zřejmě byla ráda za předehřev prkénka. Na
víc lidí už se nedostalo, trpělivě stáli v řadě a v obličeji jim bylo vidět, že vteřina pro ně
byla jako minuta. I tohle je Drásal.
Je 7:45 h a stojíme na startu. Variant jak to pojedeme bylo několik.
Nejblbější byla jet hned od startu naplno a postupně přidávat.
Druhá nejblbější byla držet se v první skupině a když to nepůjde, spadnout do skupiny druhé.
Varianta z těch reálných byla jet ve středu balíku, aby nás potom někdo nezdržoval v prvním kopci.
Nakonec se ale jela moje taktika. Vystartovat zezadu a radovat se z každého předjetého soupeře.
Jako jediný jsem totiž Drásala jel a věděl jsem, že na případné zrychlení bude příležitost celý
den. Tento závod totiž není na hodinu.
"Připravit, pozor, TEĎ !!!" Prásk, rána z děla, vpředu se spurtuje o nejlepší fleky, ale my
vzadu další minutu stojíme. Než se vpředu profíci poskládali na úzkou silnici, v klidu jsme si
ještě pokecali a vynulovali tachometry.
I nasedáme i my a míjíme kruháč. Za jízdy fotím jako o život, za pár let to bude jediná vzpomínka
pro mě i moje kamarády. Chvíli se vezeme po asfaltu a je tu první kopec. Je ucpaný cyklistama.
Sesedáme jako ostatní a potupně tlačíme. Jarda mi nadal a s Liborem se šli vyčůrat. Ztrácíme
cenné minuty, které by nám mohli v závěru chybět. Za chvíli nasedáme a začínáme závodit. Jeden
kopec a dolů, druhý kopec a dolů. A tak to bude celý den. Mezitím už se na špici ve sjezdech
padalo a nebyla to zrovna malá bebinka. Zapadený jazyk, zlomené obratle a přilba na šrot,
zlomená ruka druhého závodníka, to vše svědčí o tom, že na špici se jezdí asi o trochu rychleji.
Cíl na tomto závodě jsem měl jediný. V pět hodin mít sežranej párek. Za mokra jsem to už jel,
dnes je sucho, tak to musí vyjít.
Vše mi došlo v polovině závodu. Docvaklo mi, že pokud bych chtěl mít v pět hodin ten párek
fakt sežranej, měl jsem si ho vzít s sebou do batůžku. Smiřuji se s tímto krutým osudem, že
jsem pomalý, přece jenom už mám 43 járů. Dupu do pedálů, Jarda s Liborem zmizeli, počítal
jsem s tím, že se s nima uvidím až v cíli.
Celý závod jedeme s Luděm, sem tam někoho předjedeme, sem tam šmikne někdo nás. Hýbeme se v
poli bikerů, kde nikdo nemá jistotu, jestli dnes dojede. Jedno máme společné, fšici chceme
do cíle. Jdeme za tím sice pomalu, ale nekompromisně. Všude po cestě se válejí gely, jak je
do sebe profíci na špici mačkají, je mně jich líto. Kdyby viděli jak na občerstvovačce chutnají
ty půlkrajíčky se škvarkovým sádlem, jebli by na chvíli s kolem a dali si taky.
Tak pozor, aby to zase nevypadalo že jsme vzadu nějaký máčky a že jen žereme chleby a kocháme
se výhledem z kopců.
Samozřejmě, že jsme makali taky. Do kopců z nás lilo a chvílemi nepřetržitě, skoro curůčkem
odněkud z přilby stékal pot. Dolů jsme to duněli také hlava nehlava. Rychlých sjezdů jsme se
nebáli a technické singltreky jsme skákali jak kamzíci.
Ne všem, ale tato fyzická námaha dělala dobře. na čtvrté občerstvovačce, kde jsme zastavili,
seděl na zemi borec a byl úplně mrtvej. Za celou dobu co jsme ládovali chleby, koláče, jonťáky
a další dobroty, se tento polomrtvý bajker nepohnul ani o milimetr. Nepil, nejedl, nehýbal se.
Přemýšlel jsem jestli dojede. Tenhle stav nás nakonec potkal taky, ale ne v takovém měřítku.
Měl jsem pár chvilek, kdy je blbě, nejde jíst, hlava bolí. Kapsičky plné jídla, ale tělo nechce
ani musli, ani banán, ani tatranku, prostě nic. Takovej klasickej amatérskej hlaďák, kdy místo
jídla spíše hodíš tyčku. Zde se mi, ale osvědčil jako minule gel, který jsem si za 35 ká koupil
na prezentaci. Vmáčknul jsem ho do sebe a za 5 min jsem byl v cajku. Prdel je, že to bylo skoro
v tom samým místě jako v roce 2005.
Jinak, když jsme u těch gelů, bylo neskutečný, kolik toho bylo poházenýho po trase. Profici to
do sebe mačkali jeden za druhým a na cestách to leželo prakticky všude. Akorát bych to teda
nechtěl uklízet.
Sem úplně zapomněl, že ještě nejsme v cíli. Takže jedeme s Luděm, máme toho plné brýle, na
kecání už toho času není, každý bojujeme sám se sebou. Sem tam nás šmikne dvojkolo, borcům v
těch sjezdech není co závidět a nechápu, jak to v některých úsecích dělali.
Jedeme a najednou ejhle cyklista, ale bez řetězu. “Máš ho? Mám. A nýtovač máš? Už ne, zničil
jsem ho.” Nedá se nic dělat, I když to máme rozjetý na vítězství, zastavujeme, vytahujeme
nýtovač a opravujeme. Borec spokojenej jak želva, opět se mu naskýtá možnost, že večer řekne
v hospodě chlapům, hoši dojel jsem Drásala. Kolem jedou dva borci, řetezy suchý, násilně je
zastavuji a mažu vlastní olejničkou, přece to vrzání kluci nebudete poslouchat až do cíle.
Dobré skutky máme za sebou a nabíráme opět rychlost do cíle. Tělo vorazilo, tak to teď zase
trochu jde. Pár pěkných sjezdů, pár krutých výjezdů a je tu předposlední občerstvovačka.
Tady je pro mnohé zlom. Hlavně pro mě.
Snažíte se jíst, ruka se klepe že byste mohli z fleku cukrovat na kšeft v pekárně a nejraději
byste si lehli. Letos navíc vím co mě ještě čeká a dobrý pocit z toho nemám. Sličná dáma mi
vnutila kelímek s polívkou, po pozření zjišťuji taktickou chybu, protože si teď nemůžu dát pivo.
Dáme si s Luděm teda aspoň fotku, to jako na památku, kdyby jsme po cestě zakalili.
Jedeme hnusnej několikakilometrovej kopec, který se normálně za čerstva jezdí dvacítkou. Já
ho jedu šestkou. Je to hrubej asfalt a nekonečný zatáčky. Zařazenýho mám “večerníčka”. V
hlavě vám šrotují různé voloviny a je to nekonečný. Luďa mi ujel, dojel jsem si nějakýho
mlaďocha a jedeme spolu. Je mně blbě a chci k mamince. Začínám hodně pít a pak i jíst. Sežral
jsem dvě musli tyčinky, nejlepší na světě.
Je tu poslední občerstvovačka, nic na ní není, jen jsem si doplnil pití, poděkoval holkám za
to že nás celý den obsluhují a dal jim z kapsiček všechny odpadky co jsem měl. Do toho hrbu
co mě teď čeká, bude každý deko dobrý. Na kopci na mě čekal Luďa s tvrzením, že limit v pohodě
stíháme, jedeme pár vlnek a jdeme do sjezdu. Krve by se ve mně nedořezal, nějak dlouho nebyla
na stromě značka, Luďa už taky přibrzdil a co teď? Jedeme dolů cestou, kterou jsme na začátku
stoupali, a přijet máme přece jinudy. Nakonec se objevilo mlíko, ale nahnáno jsme měli pěkně,
vracet do toho brdu bych se nechtěl.
Slyšíme hudbu, pár zatáček po parku a projíždíme vítězným obloukem. V cíli na nás trpělivě
čekají naši nejdražší. Podávám Luďovi ruku a jeho spokojené oči bych vám přál vidět.
Když bych měl tento závod popsat slovy vítěze, který to měl za pět hodin, moc dlouhé by to asi
nebylo a znělo by to asi takhle.
Ráno vystřelili, tak jsem za to pořádně zabral, pět hodin jsem se jebal po lese, ani nevím
kde, na konci v posledním stoupáku jsem urval soupeře a pak už mě jen mlátili po zádech, zatímco
Priba žral tatranku někde na Kelčským javorníku.
Tak to je všechno. Díky všem, co mi dali po cestě najíst a všem co mi udělali pěknou sobotu.
Dali jsme to za nějakých deset hodin, ale to je nepodstatný. Jarda s Liborem nám nadělili
hodinu a večer se pak omluvili fernetama. Koncert kapely večer byl skvělý a ve dvě ráno jsem
usnul jak mimino.
Jak mi později napsal můj spolubiker Luďa “to tričko Drásala budu mít hodně rád” a vo tom
to přece je.
Články kamarádů:
Luďa Přibyl
Rosťa Žák
Ivo Viščor
Další fotky z Drásala:
foto z Bike tuning
foto z MTB bike
foto z Bikemaraton Drásal
foto Kocián
foto Ivoš
foto Varanasi
|
