Na kole na Praděd, 7.6 .- 8.6.2008

sobota a neděle 7.6 - 8.6.2008
“Udělat na Medarda výšlap, to může ty vole napadnout jenom Tebe”. Řekl mi Oskar při cestě z Praděda domů.
Teď už je to jedno, zadky ani kolena už nás nebolí a máme o jeden přijemný zážitek více. Jak to tedy bylo?
Každý z nás si chce občas zdolat nebo splnit nějaký cíl, sen a vybere metu či výzvu, která je v určitém úseku jeho života vrcholem.
Nepamatuji, už kdy to bylo, ale někdy na jaře 2008 jsme stále více skloňovali slovíčko Praděd. Nikdy jsem tam nebyl a za ostudu to nepovažuji, člověk nemůže být všude.
A tak jsme udělali termín, který byl ještě hodně daleko, ale najednou bylo šest ráno a stáli jsme v Blansku na značkách, nabuzení, že dnes to teda dáme.

Před tím se ale děly věci. Původní záměr malé partičky, co si to užije se zhroutil hned na začátku. "Kdybys to nevyslepičil každýmu koho potkáš, nemusela to být taková masovka". Tohle jsem slyšel hodněkrát a je to pravda. Pradědem jsme žili, těšili se a plánovali jej.
Vím, někdo Praděd neřeší, je spousta blanenšťáků a okolních, co ráno sednou na kolo, vyjedou na Praděd a ještě se ten den vrátí. Jenže hospody jsou už ale zavřený, protože je před půlnocí a tohle jsme my nechtěli. Takový výlet se musí zhodnotit, probrat, zapít, vychutnat. Chtěli jsme si užít, vědět kudy jedeme, kochat se, užívat si a těšit se na finální kopec. A proto se zbrojilo, vylepšovaly se kola, kupovaly hladké pláště na bajky, dolaďovala se fyzička. Některým se ladění z časových důvodů nedařilo a tak nakonec naskočili na kolo bez tréninku a prostě to neřešili a vyjeli. Tak takhle nějak probíhala příprava.

No a pak přišel večer před startem. Na diskuzním fóru kamaráda bigZ byla panika, jak kdybychom jeli na Čumulungmu. Nedařilo se mi v pátek ani nikoho přemluvit do hospody na pivo, životospráva byla přednější. Některá děvčata navíc později přiznala žaludeční potíže před startem, inu nervy před velkou akcí.
Je sobota ráno před šestou. Jedu za bigZ pro kameru, čeká před domem a je zádumčivý. "Co je, děje se něco?" "Nic, jen čekám až uzraje boban." Tento problém nejde řešit ve skupině, beru kameru a odjíždím. Z Blanska nás startovalo ráno 6 a doprovodné auto. Další lidi pak z různého místa. Někdo z Brna, někdo z Rájece, Blanska, Kojálu, Vysočan. někdo vyjel v šest, někdo v šest ještě sladce spal. Jedu v partičce Hanka, Lea, Jirka, Roman D., Petr Š. a pomalu vjíždíme do krasu. Roman D. suše nahlásí že nás dožene a vrací se zpět přes Blansko do Rájce, pro něco co zapomněl. Krasem stoupáme do Vysočan. Jsme tam v půl osmé, potkáváme další výletníky. Jdu do sámošky nakoupit sladkosti, zatímco někteří už netrpělivě startují, mezi nima už opět Roman D.
Pokračujeme za nima přes Nivu, jézédáckou dálnicí do Repech (tady v 8 hod) a odměnou nám je 10 km sjezd do Hamrů, pár dědinek a zastavujeme v Mostkovicích . Po cestě lesem jsme zahlédli opřená kola třech našich kamarádů, jasný signál, že lozí někde ve stráni a hledají plechovku. Geokešáci jsou ve svém živlu. Z doprovodného auta doplňujeme tekutiny a něco zobneme. (najeto 75 km, průměr 19.5 km/h).
Pokračujeme a neodpustím si po pár kilometrech vyfotit Oskara jako "makového panáčka" . Míjíme jednu dědinku za druhou, silnice se narovnává a najíždíme na hanáckou placku. Před Litovlem si vynutil Oskar zastávku , padl mu rekord, ujel 75 km bez piva. Zastávka Litovel na polívku , nechce se věřit, že velká miska kuřecí polévky s velkými kusy masa je zde za dvacku. (čas 10:50 h, průměr 19.8 km/h, 4 hod v sedle, 80 km), dojíždí nás Vysočany a přehrnuli se jak kamion. Svoje kladiva na špici roztáčel Luďa P.
Naše banda se opět trhá na menší skupinky a dupeme do pedálů. Ještě si užíváme rovné silnice, ale v dálce už mávají kopce. Za chvíli jsme u nich a nabíráme výšku. Je tu první defekt, Martin hodinu čekal na auto, do kapsičky na kole se zřejmě něco nevešlo.
V kopci chytám takový hlaďák se mžitkama před očima, že zastavuji. Přišel nečekaně, během kilometru byl pánem situace. Hrabal jsem v batohu a sežral bych i to, z čeho se mi navalovalo kdysi ve školce. Rohlík a banán vše zažehnal a na chvíli byl klid.
Jsme v Rýmařově a opět se většina z nás setkává. Někteří jsou již na odchodu, někteří se ládují řízkem , my si jdeme objednat. Je nás skoro dvacet, chceme se najíst, napít, popřípadě si dát kafe. Peníze máme. Pinkl se ale tak znechuceně tváří, že to kazí jinak dobrou náladu. Chce se mi řvát "Do prdele, když tě to nebaví, když nechceš peníze, když tě obtěžuje plná hospoda, tak se na to vyser a běž dělat něco jiného!" Chudinka, zrovna když je venku tak hezky, nahrnou se mu tam lidi....
Sedíme, odpočíváme, najeto 117 km, jsou dvě odpoledne, průměr 18,5 km/h. Někteří už mají plno historek, jako třeba Roman P., kterého předjel v kopci borec se sekačkou. Vzal to chlapsky, ale ten hajzl na sekačce se pak provokativně ohlédl a to neměl dělat. Z posledních sil si ho Roman dojel a předjel.
Postupně startujeme a s některýma se uvidíme až večer. Už je to jen do kopce, užíváme si to, silnice jsou skoro bez aut. V Malé Morávce zastavujeme na kafe, což jsme neměli dělat. Polovina chce jet dále, zbytek chce kafe. Poseděli jsme a pak začalo pršet. Musíme čekat půl hodiny. Jedeme dále, u Hvězdy ani nezastavujeme a čeká nás závěrečný stoupák. Ale zase déšť. Stojíme pod stromem a trpělivě čekáme. Po dvaceti minutách opět start, že už to dojedeme. Kopec je nekonečný, navíc mi zdechl vlhkem tachometr a bez těch čísílek to není ono. Náš malý pelotonek se roztrhal, Šinkoři odjeli, Oskar tlačí ,protože převody to neberou, Luďa s Ladou jsou někde pod náma. Zůstávám s Leou a už je to kousek. Už pěkně dlouho hřmí, nejprve nalevo, potom za náma a blíží se to. Už vidíme Figuru, Ovčárnu atd. Strhnul se slejvák. Stojíme pod střechou, drkotáme zubama, oblékáme zbytek věcí. "Balíme to nebo jedeme?", ptám se. Nad náma průtrž, blesky, voda ze střechy stříká na holé nohy, boty durch a začíná zima. Sto metrů od nás je hotel Figura, kde máme ubytování. Dojíždí Oskar, Luďa, Lada, zatáčí na hotel. Jsem na vážkách ale rozhodla Lea. Touha stát nahoře je silnější jak drkotání zubů. Déšť polevil, ale sotva nasedáme prší opět naplno. Před náma mlha a nekonečný kopec . Hřmí přímo nad náma a dobrý pocit z toho nemám. Lea jede na morál, obě kolena na šrot a hned za druhou zatáčkou začal foukat vítr. Na chvíli je vidět Praděd , ale do pěti minut u něj rozhodně nebudeme. Nevím jak dlouho jsme jeli, v poslední stojce byla Lea zralá na rychlou. Před vchodem už stojí partička z Vysočan a Blanska, foťáky nachystaný. Řvali že jsme dobří, ale kdyby řvali že jsme blbí, tak by měli taky pravdu. V bouřce se nejezdí.
Není na nás nitka suchá, v hospodě dáváme na stojáka becherovku, ostatní se oblékají. Už jim je tady dlouhá chvíle, poseděli si skoro tři hoďky, přijeli nahoru za sluníčka a ve vyhřáté hospodě si poseděli v kraťáskách. Zjišťuji, že dvanáctka pivo nahoře na Pradědu je o tři koruny lacinější, než v Ráječku v Nové hospodě. Dáváme fotku a jdeme do sjezdu. Jindy to bývá za odměnu, tentokrát to tak nechutná. Jsme na hotelu, zmrzlí, mokří, ale dnes už je to vše.
Abych nezdržoval, sprcha, teplý hadry, teplá večeře, pivo, kořka, kafe, kamarádi, prostě vše co k cyklistice patří. Škoda že jsme v restauraci nemohli sedět pohromadě, ty "koňské boxy" prostě nešly nijak srazit. Poslední trojice “plechovkářů" přijela v půl osmé a jsme komplet.
Venku se vyjasnilo, neprší a z okna je vidět na tu železnou potvoru na kopci. Dnešní zářez zní - 147 najetých kilometrů, 8 hodin 45 minut strávených v sedle kola. Prdel mě nebolí, ale někteří v hospodě u posezení stojí. Když sednou, kviknou. Hodiny ubíhají, naše řady řídnou a únava vítězí. O půlnoci odchází poslední z nás.

Je sedm ráno a ti co nestihli včera až na Praděd, vyrážejí právě teď. Nahoře ale nic moc, je mlha a vrcholové foto si mohli dát klidně v prádelně a vyšlo by nastejno.
Snídáme a chystáme se na start kolem deváté hodiny. Máme zdržení, nikdy bych nevěřil, jak dlouho trvá udělat pro pár lidí míchaná vajíčka.
V půl desáté odjíždějí dolů poslední z nás. Silnice je mokrá, tachometr mi zdechne hned za první zatáčkou, během cesty ještě čtyřikrát. Naposledy se všichni pohromadě vidíme na Hvězdě , potom už jede každý podle své výkonnosti. Nestačím žasnout co jsme včera vyjeli. Kopce dolů nemají konce. Jedu s Leou a Oskarem. Oskar je v pohodě, jede si svoje tempíčko, Lea jede na morál, bolí ji koleno, ráno ani nemohla slézt ze schodů.
Kopce skončily a jedeme placku a nekonečné rovinky. V Litovli jdeme do hospody u kruháče, zatímco ostatní se zvedají, mají po obědě. Řízek chutná skvěle, pivo také. Kolena opět tuhnout, ale musíme vyrazit. Před Senicí na Hané se na nás zleva řítí bouřka, dupeme do pedálů abychom to stihli někam do hospody, ale prvním proudům vody už se nedalo zabránit. Zastavujeme v Senici v čekárně a trpělivě čekáme. zatáhlo se ze všech stran a vypadá to že dnes už pršet nepřestaně. Z doprovodného auta nám volají že pár kiláků před náma ukrutně leje a skupinka co má na nás 10 kilometrů náskok také sedí v hospodě. Začíná být zima, oblékáme vše co máme. Lea usíná na lavečce a má toho plné zuby. Domů to je ještě 85 kilometrů. Po hodině čekání vyrážíme, sice prší, ale čas už nás tlačí. Jedeme pomalu, chvílemi neprší, chvílemi zase hodně. Nakonec vše přestane a dokonce vykoukně sluníčko. Vlastně jsme vyjeli z dešťového pásma, pokaždé když jsem se ohlédnul, za náma bylo úplně černo. Míjíme Plumlov a těšíme se na zastávku v Hamrech, pak už nás čeká kopec. V Hamrech na výletišti je útulná hospůdka a dobrá nálada místních obyvatel. Dáváme si pivo, vytahujeme svačiny. Člověk by nevěřil, jak chutná starý gumový rohlík s paštikou.
Nasedáme a čeká nás 10 km do kopce. Zvládli jsme to v pohodě, náročný byl akorát stoupák přes Repechy. Jsme na nejvyšším bodě a spouštíme se k domovu. Najíždíme do Moravského krasu a Lea už nemůže kvůli kolenům ani šlapat. Tlačím ji a jsme rádi že je to z kopce. Na Skaláku chytám defekt, duši nemám a dopumpovat to nejde, díra je moc velká. Došmrdlal jsem to na k ĆKD, Oskar zavolal synovi aby pro mě přijel autem, tak jsem čekal. Lea s Oskarem pokračují, řekli jsme si zdar a tím vyjížďka končí. Lea si dává pěkný dárek k narozeninám, když teda pomineme ty bolavá kolena.
Sedám do auta, napůl spokojený, napůl naštvaný. Jsme ale doma a to je hlavní.
Jedeme přímo do naší buňky, kde se scházíme, už je tam připraven ceremoniál. Všichni mají ale nějak podezřele protažený ksichty. pak mi to došlo. Jak jsem sedl do auta, Oskar jim zavolal že jsem zkolaboval a že mě odvážejí domů. Už přijel i Oďa a následuje ceremoniál. V buňce je zatopeno, nachystaná tlačenka, pomazánka, napečené buchty, naražená bečka. Venku je natažená cílová páska a Miloš s Janou nás vítají chlebem a solí, přijímáme gratulace.
Těžce snáším narážky, že všichni dojeli z Praděda, kromě mě. Je mi jasné, že na Praděd musím znovu, jinak s něma nevydržím.

PS:
Vzdávám holt všem ženám Hance, Lei, Ladě a Majce. Podaly obdivuhodný výkon, protože nic tak dlouhého ještě nejely. Děkuji dvěma doprovodným vozům, lidem kteří se starali o naše zavazadla, jídlo a dobrou náladu.
Snad to byl příjemně prožitý víkend, plný amatérských výkonů, které až tak všední nejsou, chvílemi to bylo fakt drsný..

Zavřu oči a vidím:
...start u ČKD plný nejistoty, jestli se to dá zvládnout nebo nee, Pavlasův klik ve Vysočanech, pole plné vlčích máků, LuďůvVY "kamionový" styl jízdy stále na špici, Tondova opálená hlava kterou nevymyslíš, benzinka a kafíčko, 5ti centimetrový molitan na lůtůčkovým zadku, nekonečný výjezd do Rýmařova, utečený pejsek mezi auty na silnici, moře broučků co lezli po silnici když jsme se pidi rychlostí hnali z Hvězdy na Ovčárnu, Luďův a Ladin nepřekonatelný optimismus, poslední střecha v proti větru a bez sil před Pradědem, zelené auto a dva chlapi naši servismani na smluvených místech, totální zimnice po dojezdu z Pradědu, slivovička na Oskarovo překonání sebe samého a jeho šťastné oči, posezení po večeři a Luďův vlk, malej Ševčula s dudýnkem, míchaný vajíčka na cestu zpět, závěrečné focení před sjezdem domů, cpaní se svačinkami, pomalu promokající hadry po odjezdu z čekárny a následné sluníčko, kolena co vypovídaly službu, doplňování bidonů a odkládání hader, krásné přivítání po dojezdu domů…

Pradědovská sestava:
Auto z Ráječka - Zdeněk Přibyl st. a Milan Vašek.
Auto z Vysočan - Jana Ševčíková, Marcela Přibylová, Šárka Přibylová.

Cyklisté:
Hanka Moravcová, Lea Panáčková, Lada Grulichová, Majka Pernicová, Aleš Přibyl, Jirka Moravec, Zdeněk Přibyl ml, Jiří "Oskar" Škaroupka, Tonda Buchvaldek, Martin Ševčík, Martin Blažek, Roman Pavlíček, Ludvík Kořenek, Jiří Králík, Jirka Mareček, Roman Daněk, Luďa Přibyl, Petr Šurý, Zdeněk Nečas.

Pokecy a fotky kamarádů:

bigZ - jeden z "plechovkářů".
Jirka Moravec - jediná silnička v pelotonu.
Jirka Mareček - není přímý odkaz, dále klikněte na "Fotky a kecy" - "2008" - "Praděd".