L e t o v i c e
Když se člověk na něco strašně moc těší, tak to prý většinou špatně dopadne. To by
mohl potvrdit šestašedesátiletý Jan Štěrba z Letovic, vášnivý triatlonista.
Několikrát se totiž snažil dostat na vrchol všech vrcholů v dlouhém triatlonu, na prestižní šampionát
těch nejlepších borců ze všech koutů světa - závod železných mužů Ironman na Havaji. Vždy mu k postupu
něco scházelo, až si svůj sen konečně vyplnil. Vítězstvím ve francouzském Gérardmer se konečně kvalifikoval.
To však byla asi jediná radost nestora triatlonového sportu. Vystoupení na Havaji totiž vůbec nedopadlo
podle jeho představ. „Ještě teď se léčím,“ zklamaným hlasem říká nejstarší domácí protagonista triatlonu,
kterému se věnuje třiadvacet let.
Ale hezky po pořádku. Už před odletem provázela Jana Štěrbu řada problémů. Na cestu potřeboval sehnat
nemalý obnos financí, proto vypomáhal svým kamarádům kde se dalo. Třeba i na stavbách. To byl jeho
trénink. Tento tréninkový proces však odneslo jeho rameno. „Nějakou dobu jsem na levou ruku nemohl.
Normálně dělám padesát kliků, ale kvůli zraněnému rameni jsem zvládl jen čtyři,“ přibližuje první
potíže vyznavač dlouhých triatlonů.
Sám by se na dalekou cestu jen stěží vydal, všemi deseti proto uvítal pomoc kamaráda z Kunštátu. „Se
všemi záležitostmi mi pomáhal Petr Formánek, umí německy a anglicky se taky domluví. Vše jsem měl tedy
ulehčené. Určitě je to něco jiného, když tam člověk někoho má, než když se tam má plácat sám.“
Za pomoci dalších kamarádů pak dal Štěrba dohromady potřebný balík peněz, celkové výdaje nyní vyčíslil
na pětašedesát tisíc. „Ještě sice něco málo dlužím, ale jinak to dopadlo dobře. Měli jsme štěstí, že
jsme narazili na německou výpravu. Díky tomu nás pobyt vyšel o deset tisíc levněji,“ upozorňuje Jan
Štěrba.
Cestování do triatlonového ráje by vydalo určitě také na samostatnou kapitolu. Autem se minivýprava
přesunula do Mnichova, následně letecky do Frankfurtu, odkud pokračovala do Chicaga a Los Angeles.
Poslední let byl do Kailui na havajském Big Islandu. „Jeden let trval deset hodin, bylo to únavné.
Navíc jsem se v Americe asi nelíbil celníkům, kteří mě odtáhli do kabiny, kde mi rozházeli zavazadlo.
Kdybych tam byl sám, nevím, nevím,“ ještě nyní Štěrba oceňuje přítomnost kamaráda.
Havaj - mekka dlouhého triatlonu - závodníka blanenského klubu ASK vyloženě nadchla. Přesto si pobyt a
vlastně celý jubilejní pětadvacátý ročník prestižního závodu příliš nevychutnal. Na vině byly zdravotní
komplikace, které ho provázely už před odletem. V místě konání šampionátu se však ukázaly v plné kráse.
„Dostal jsem zánět do svalu, otekla mi noha, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Konzultovali jsme to po
telefonu s kamarády, ti zase s doktory, ale žádný výsledek. Obrátil jsem se tedy na německou výpravu a
když to viděla jejich šéfka, zhrozila se. Jenže já jsem k doktorovi jít nemohl.“
Důvod? Dle předpokládaného doktorského verdiktu by nejspíš Jan Štěrba k závodu nesměl vůbec nastoupit!
Dokážete si představit tu ránu? Člověk dře, konečně se mu splní jeho životní sen, o který by měl vzápětí
přijít. „Kamarádi mě strašili, pořád mě hnali k doktorovi, ke kterému jsem nechtěl jít. Nakonec jsem
závod absolvoval, ale ten očekávaný požitek nebyl vůbec žádný. Měl jsem totiž samozřejmě strach, co
tak náročný závod se mnou udělá.“
Velkou překážkou se ukázala hned první disciplína - plavání na 3,8 kilometrů. Běžně podle výsledkových
tabulek plave Jan Štěrba kolem hodiny a pětadvaceti minut, v moři na Havaji však strávil přes dvě hodiny.
Přitom zkušenosti s plaváním v moři má z předchozích kvalifikací z Belgie či Francie. „Plavání byla bída.
Chytl jsem křeče a dostal strach. Ale člověk nesmí myslet na nejhorší. Musí věřit, že to nějakým
způsobem dodělá. A já věřil, že to zvládnu.“
Jan Štěrba první disciplínu zvládl, když převážně celou trasu odplaval kraulařským stylem. „Občas
jsem plaval i prsa, abych si odpočinul. Ale v moři se to nedá, vlny přeci jen nějaké jsou. Plavání
opravdu byla bída a utrpení,“ shrnuje vstup do soutěže.
Špatný pocit nezlepšila ani výsadní disciplína Štěrby, jízda na kole. Na trati dlouhé sto osmdesát
kilometrů chtěl smazat něco z náskoku soupeřů, proti jeho odhodlání byl však tentokrát ostrý vítr.
„Trať byla středně těžká, neměl jsem mít problémy. Jenže se ozvala psychika. Ten strach, co tato
disciplína s člověkem udělá. Prostě někde v palici mi ležela nepříjemná myšlenka, že bych tady taky
mohl skončit.“
Třetí, poslední překážkou na cestě do cíle byla maratónská trať. Běžet přes dvaačtyřicet kilometrů
po asfaltce mezi lávovými poli za téměř stoprocentní vlhkosti a čtyřicetistupňového vedra, to může
odrovnat leckoho. Ani dost trénovaní, a hlavně zdraví, borci si nedokázali s nástrahami náročného
závodu poradit. Jan Štěrba se však překonal. „Běh žádná sláva, asi na třicátém kilometru jsem prožíval
největší krizi. Přemýšlel jsem i o tom, že vzdám. Ale nešlo to, kvůli tomu jsem na Havaj nepřijel.“
Přesto si přeci jen závod vychutnal. Jak sám říká, posledních pět kilometrů všechno vynahradí.
„Atmosféra byla vynikající, kamarád Petr to prožíval asi ještě víc než já.“
Výsledný čas byl nakonec něco málo pod šestnáct hodin. Vůbec tak nekorespondoval s předstartovními
plány, které činily dokončit do čtrnácti hodin. Žádná sláva, stejně jako prý celá sezóna. „I když
jsem se kvalifikoval na Havaj a i když se mi povedl republikový šampionát, tak musím říct, že tento
rok stál úplně za prd. Těšil jsem se na vrchol sezóny, ale co člověk nadělá. Žádný požitek jsem z
toho neměl.“
Ve své kategorii 65 - 69 let skončil na dvacátém místě. Jen za to, že závod dokončil, si zasloužil
obdiv. Ten však obrací k někomu úplně jinému, k opravdovým železným mužům. „Obdivuhodný výkon předvedl
třeba vozíčkář Zbyněk Švehla, který letos poprvé soutěž dokončil. Nebo jeden belgický závodník.
Ten byl před dvěma roky v první desítce elitních závodníků, letos už jel po úrazu na vozíku. To
jsou opravdu zvláštní zážitky. Člověk si řekne, že proti takovým sportovcům je naprostá nula,“
zamýšlí se Štěrba.
Jak se říká, něco za něco. Tolik vysněná účast na Havaji tak byla vykoupena zdravotními problémy.
„Většinou když dodělám závod, mám potom ještě deset dní problémy. Teď jsem byl ale mnohem déle
vyčerpaný, proto jsem zašel k doktorovi.“ Verdikt lékařů nebyl v žádném případě radostný. „Zjistili,
že můj stav je dost vážný. Měl jsem totiž zánět žil. Ještě nyní chodím pravidelně po třech dnech na
odběr krve, zanedlouho mě čekají elektrické šoky.“
Nabízí se tedy otázka: Stálo triatlonové dobrodružství vůbec za to? „Samozřejmě že stálo, o tom žádná.
Nevím co bych dělal, kdyby mi doktor řekl nezlobte se, ale na start vás nepustíme. Musím ale říct, že
jak bylo po závodech, tak už jsem se těšil domů,“ přiznává zkušený borec.
Plány do budoucna se u Jana Štěrby tedy nabízejí samy. Je nad slunce jasné, že se vše bude odvíjet od
zdraví. S triatlonem však nehodlá jen tak skoncovat. „Nevím, co bych dělal, kdyby mi doktor sport
zakázal. Zatím to ale není dobré. Byl jsem trošku vyklusat a není to ono. Teď ale nehodlám nic pokoušet,
potřebuji si hlavně odpočinout a dát do pořádku. Samozřejmě nějaké plány mám, a mezi ně patří i
návrat na Havaj. Ale je jasné, že zdraví člověk neporučí.“
zpracoval Petr Kafka
ZPĚT na hlavní stránku.
|