Ráječkovský srnec Filip (2008)

Přečtěte si tento neuvěřitelný příběh, ve kterém je tolik náhod, že nám to snad ani nebudete věřit.
Kapitola I.

Jak jsme přišli o srnca.

Píše se rok 2007. V Ráječku má drtivá většina lidí ke hlídání domu psa. Psi povětšině nebývají ani vlastně ke hlídání. Někdo ho má, aby měl komu hodit kost, někdo jako doplněk ke svojí image, někdo si psa pořídil a pak uvázal, protože po měsíci ho to přestalo bavit, další zase bez psa ani ránu, jiný se psovi věnuje a cvičí ho v poslušnosti.

Nikdo ale nemá místo psa srnca, jen Oskar. Tahle atrakce se objevila na jeho dvorku z jara 2006. Srnec rostl a rostly mu i růžky, kterýma to pěkně bolelo, když se naštval. Takže se z něj stal plnohodnotný domácí hlídač. Lidé se zastavovali v ulici „Barbory Panklové“ a nakukovali přes plot na tohle krásné stvoření. Rodiče brali děti na procházky a ukazovali jim zvěř, která se většinou dá vidět jen na velkou vzdálenost. Když měl srnec náladu, přišel až úplně k plotu. Nechal se fotit a občas přijal i nějakou tu dobrotu.

Jednoho dne, ale srnec zmizel a nikdo nevěděl jak. Vzal jej někdo na maso? Ucítil divočinu a přeskočil plot do volné přírody? Otevřel mu někdo branku a jen tak ho pustil na ulici? Stopy žádné, zprávy o něm také ne. Plot, za kterým žil byl neporušen, tak o byla záhada.
Uplynul týden, druhý, plynul třetí a všichni se smířili, že Ráječko už nemá svého srnce. Vše upadalo v zapomnění.

Kromě srnce a Oskara, bydlí v Ráječku ještě Karel. Je to chlap, více jak stokilová mlátička s prackama jak lopaty a ramenama přes celý záda. Karel se nikdy nerve, vystačí si s přísným pohledem a každý mu raději uhne z cesty. Je to starý tremp, šmakuje mu oheň s kytarou, spaní pod širákem a toulání se přírodou. Jednou si to takhle šněruje po půlnoci přes pole do Ráječka. S kamarády měli jedno ze svých pravidelných setkání s kytarou u ohně, kam si občas odskočí od rodiny. Tentokrát to bylo na „vařeništi“, na kraji lesa nad Ráječkem. Scházel dolů po poli a najednou jej něco z boku udeřilo. Nevěnoval tomu velkou pozornost, ale následovala druhá rána, tentokrát větší. Karel se dívá a ve tmě proti němu stojí srnec a chystá se na další útok. Ostřílený tremp neváhá, nápřah a srnec dostal takovou po tlamě, že další výpad už si nedovolil. Zmizel někde ve tmě, svých problémů měl dost, v té chvíli asi hlavně se stabilitou. Karel si očistil ruku od chlupů a odešel domů.

Když se svěřil další den kamarádům, dozvěděl se o zmizení našeho srnce, což do této chvíle nevěděl. „Proč jste mi to pitomci neřekli, že se vám ztratil srnec. Kdybych to věděl, tak jsem ho vzal s sebou“. Pozdě „bycha“ honiti. Od té doby je srnec k nenalezení. Přes jeho kamarádskou zvířecí povahu, kdy si na lidi zvyknul, se rázem změnil. Začal se bát lidí, jsou zlí a bijí ho.

Je to prostě tak. Jak dostal v onu osudnou noc přes hubu, asi se rozhodl, že se raději lidem vyhne. A tak skončil jeden vztah člověka a zvířete.
Ne nadarmo se říká, že Ráječko je malebná podhorská vesnička, kde se snoubí krása Moravského krasu s drsnou přírodou.

Srnec zmizel a pomalu upadal v zapomnění. Nepomohla ani pořádaná rojnice po okolních polích a remízkách kolem Ráječka. Byl to prostě takový ráječkovský „Olgoj Chorchoj“ Všichni ho znali, ale nikdo ho od zmizení neviděl.
Jako poslední šanci jsme zvolili vrtulník s termovizí, který by mohl srnce objevit v jeho úkrytu a vrátit ho do rodné ulice, ale sami jsme po vystřízlivění od této varianty upustili.

Kapitola II.

Něco se děje

Začaly se dít podivné věci a my začali tušit, že srnec o sobě dává vědět. Jako první by o tom mohl povyprávět starší pán, pro místní známý pod přezdívkou „podskalák“. Na své každodenní pravidelné lesní procházce se psem, setkal se srncem, který byl mimořádně krotký. Při snaze o kontakt jej srnec napadl a na památku mu zanechal na holeni několik modřin.
Další setkání s krotkým srncem zažili v nočních hodinách mladíci „Vejsek“ a „Křupíno“. Na srnce si po půlnoci svítili z půlmetrové vzdálenosti mobilem a ten se v klidu popásal a nevěnoval jim žádnou pozornost.
Při dalších setkáních už se začalo, ale přitvrzovat. Oskar a Priba dostali do hospody hlášku, že na „slepičárně“, kousek od srncova domova, se pase hlavní hrdina tohoto příběhu. Nasedáme na kola a uháníme za ním. Už z dálky volá Oskar na srnce jménem, na které byl zvyklý. „Filipe, Filipe“. Zvíře se na nás podívalo a páslo se klidně dále. Přišli jsme na dva metry k němu a viděli, že utíkat nehodlá a že je vhodná příležitost odvést ho domů. Voláme Oskarové dceři Lucce, na kterou je Filip nejvíce zvyklý. Ale je pozdě, Filip se právě rozhodl zaútočit. Dva metry mu stačily na pořádný rozběh a napral to do Oskara. Zapomněl jsem dodat, že jeho růžky po odchodu z domova dosáhly asi patnácti centimetrů a že už to není žádná prdel. Po první ráně mezi nohy Oskar ihned ukončil hovor, hodil mi mobil a počal se bránit. Následoval další výpad a další. Asi to bolelo a tak jej Oskar chytil za parůžky. V té chvíli vystartoval Priba pro pytel, který bychom mu přehodili přes hlavu. Když se, ale vrátil, srnec zrovna běžel pryč. Jak jej Oskar držel za růžky na zemi, chudák sebou tak mlátil, že ho raději pustil, aby se mu něco nestalo. Jediná památka na srnce byla krev na Oskarových rukou, roztržené kalhoty a zelená kolena od trávy.
Od této chvíle jsme začali přemýšlet, co dál provést se srncem, protože začíná být nebezpečný a mohl by někomu ublížit.

Kapitola III.

Srnec inkvizitor

Uplynuly dva dny a už je tady zase. Tentokrát časně zrána stojí zvíře přímo na ulici, u plotu Oskarového domu. Chce domů, ale branka i „brána borců“ je zavřená. Byla mu zřejmě dlouhá chvíle a asi i kosa. Jinak by totiž nenapadnul Oskarovu sousedku. Asi jej rozčílila její věta „Filipe, ty ses vrátil?“ Skončilo to roztržením ošacení, naštěstí nic vážnějšího. Tato provokace byla navíc umocněna tím, že sousedem této paní z druhé strany je myslivec. Chtěli jsme se poradit co dál, ale nebyl doma. Měli jsme z toho srandu, že číhá někde na posedu a srnky mu běhají po ulici kolem baráku.
Polovina Ráječka už si vykládá o tom, že přestává legrace. Už se o zvířeti nehovoří ve stylu: srneček, krasavec, pašák, hlídač nebo nádherné zvíře. Je slyšet stále častěji „ten hajzl je nebezpečnej, měl by ho někdo zastřelit, než někomu něco udělá“ Stejného názoru už jsou i jeho nejbližší, ale má to dva háčky. Není srnec a je doba hájení. Střílet se může až za měsíc.

Kapitola IV.

Srnec provokatér

Uplynul další den a poslední pátek v dubnu 2007 se nezapomenutelně zapíše ve zvířecí historii. Srnec totiž fikaně využil dobu hájení a napadl jednoho myslivce na jeho vlastním pozemku, když kosil trávu. Asi málokterý myslivec se může pochlubit tímto útokem a věřím, že kdyby místo hrábjí držel flintu, nezaváhal by asi ani na vteřinu a v sebeobraně by jej zastřelil. Srnec byl v této chvíli asi pyšní na svůj kousek, ale mraky se nad ním stáhly ještě více. Opět zmizel neznámo kam a na dva dny si dal pauzu.
Jo jo, v Ráječku se pořád něco děje.

Kapitola V.

A teď to neuvěřitelné…

Mezitím jsme (naše parta ze Sport Clubu) prováděli přípravu na čarodějnice v našem areálu, Oskar zahájil svůj pozdní příchod slovy: „hoši změna, srneček je doma“ Objevil jej doma na zahradě, ale vůbec nevěděl, jak se tam dostal. Branka do zahrady byla prý přes den zavřená a že by ji někdo srncovi otevřel, k tomu se nikdo nepřiznal. Spokojeně se chopil nářadí a pracovali jsme až do večera. Večer, když jsme se šli odměnit do hospody, koukáme a na stráni kousek od nás se pase Oskarův srnec. „Si z nás děláš Oskare prdel, co?“ hlasí jeden z nás. Oďa ztuhnul a telefonuje hned domů. Chvíli u telefonování bledne, chvíli rudně, pak omdlívá. „Hoši, průser, já mám doma cizího srnca“ Válíme se smíchem po zemi, ale i Oskar. Do zahrady se mu dostalo úplně cizí zvíře a Filip stojí frontu na stráni. Oďa vypráví, že se mu zdál nějaký plachý. Když mu dával vodu a kukuřici, utekl mu dozadu do zahrady. Museli jsme to jít rozdýchat do hospody, jenže tam nám to nikdo nevěřil.
Dva dny a dvě noci měl cizí srnec otevřenou bránu, aby mohl kdykoliv odejít do přírody. Nakonec odešel ve velkém stylu, v novém plotě po něm zůstala díra, prostě jej nepochopitelně roztrhnul.
Mezitím, aby toho nebylo málo, byla ale ještě jedna humorná story. Oskarovi volal kamarád Martin, že u něj na zahradě je Filip a jestli mu ho má nějak odchytit. (Už jej umíme poznat podle výrůstků na zadních nohách). Odpověď byla krutá. „Srnce zatím nepřijímám, jednoho už mám doma a nechce ven“. Takže Filip utřel nos a musel čekat než se zahrada uvolní.

Kapitola VI.

Zahrada se uvolnila a tentokrát to vyšlo

Tři dny po odchodu konkurenčního srnce se Filip brzo ráno objevil na ulici před domem u branky. Po otevření chvíli okusoval srstník a později se uvelebil na konci zahrady.
Zatím žije a chodí se předvádět zvědavcům až k plotu. V neděli je prohlídka a fotografování zdarma :-))

Píše se rok 2008 Na zahradě je největším pánem srnec, má fungl nové parůžky, které už jsou bez líčí a řádně naostřenými hroty.
Pokud se Oskara nedozvoníte, doporučuji na dvůr vůbec nevstupovat !!!