|
Rozhodli jsme se věnovat celou sobotu hledání smírčích křížů a kamenů. V deset
startujeme do 87 km vzdáleného Třebíče, kde na nás čeká náš kamarád Emanuel
Nožička, který je stejně "postižený" hledáním křížů jako my, jen o několik
řádů výše.
Eman se totiž zabývá bádáním v Třebíči a jeho okolí. A nejsou to jen smírčí
kříže, ale i další zajímavosti, které popisuje ve dvou svých knihách. Společně
s dalšími čtyřmi kamarády dávali několik roků dohromady informace a obě knihy
jsou velice povedené.
Scházíme se před jeho domem a hned vyjíždíme k prvnímu kamenu. Kromě křížů nám
také ukázal kolomaznou mísu, kterou dopátral z archívů a dohledal na kraji
jednoho z lesů.
(Úryvek z knihy Památné kameny a pověsti na třebíčsku)
Rozměry: 65x35x15 cm
Památný žulový kámen přírodního tvaru. Na kameni jsou dovnitř vytesané obrazce
(rýč a hůl) bez kříže, což je u smírčích kamenů v tomto kraji ojedinělé. Kámen je
situován v lese nad bývalou hamernou. Pověst z ptáčovské kroniky upravil J.Mikulášek.
Krajánek a služebná
Tato tragická událost je popisovaná v ptáčovské kronice. Vražda služebného děvčete z
bývalého mlýna na potoce Klapůvce. Byla spáchaná v druhé polovině 17. století, poblíž
lesní cesty k Hostákovu v blízkosti mlýna a hamerny. Mlýn v Ptáčově nebyl velký, ale
jezdilo do něj dost sedláků s obilím na semletí. Ve mlýně čekali, než na ně přijde řada,
a také do mlýna chodili vandrovní krajánci vyučení mlynářskému řemeslu. V době, kdy v
ptáčovském mlýně sloužilo mladé děvče, zastavil se tam krajánek, mládenec prudký a vznětlivý.
Zahleděl se do oné dívčiny, která se mu velice líbila, a usiloval o její lásku. Dívka však
neopětovalajeho city a odmítla se s ním stýkat. V krajánkově srdci rostla zloba, jeho prudká
povaha chystala pomstu. Stalo se, že sedláci, čekající na semletí obilí, neměli co pít, proto
mlynář zavolal služebnou a řekl jí, aby vzala džbán a šla pro pivo do Hostákova. Příkaz mlynáře
slyšel i krajánek a v duchu připravoval plány, jak to provede. Když dívka odešla, odebral se
i on tajně do lesa nede mlýnem a čekal, až se bude dívka vracet. Venku bylo již šero a v lese
téměř tma. Když slyšel její kroky, zastopil jí cestu. Dívka se polekala a chtěla prchnout,
krajánek jí však v útěku zabránil a žádal, aby ho měla ráda. Dívka k němu pocítila takový odpor
pro jeho hrubost, že se mu ze všech sil vzepřela a dala se na útěk. Krajánek se za ní rozběhl,
sebral silnou větev, rozpřáhl se a udeřil dívku tak silně do hlavy, že padla k zemi. Poklekl k
ní a zjistil, že rána byla tak důkladná, že děvčeti rozrazila lebku, a ona v jeho rukou dotrpěla.
Krajánek se polekal, co to udělal. Zahubil tu nádhernou dívku, už nikdy nebude jeho. Nikdo nebude
– nežije. Věděl, co by ho čekalo, kdyby byl dopaden. V této době ještě existovalo hrdelní právo.
A tak v zemi vyhrabal jámu a dívku do ní položil. Ještě upravil povrch, aby místo nebudilo pozornost.
Už se do mlýna nevrátil a zmizel ve světě. Ve mlýně netrpělivě čekali na návrat dívky, šli ji hledat,
ale bezvýsledně. Když se nevrátila do tří dnů, mysleli, že utekla do světa. Krajánka však
pronásledovaly výčitky svědomí a nemohl spát. Vrátil se na místo činu a dívku vyhrabal, aby mohla
být křesťansky pohřbená. Teprve tehdy se ve mlýně dozvěděli, co se stalo. Krajánkovi se opět podařilo
zmizet a nikdy za svůj čin nebyl potrestán. Jenže svědomí mu nedalo pokoje. Na památku této události
na kameni vytasali krompáč a motyku či rýč místo kříže. Kámen je velmi starý a možná že na něm bylo
něco víc, ale čas to již setřel. Příběh je popisován v ptáčovské kronice jako lidová pověst.
Po cestě od kříže jsme zastavili ještě u kolomazné mísy, která kdysi sloužila svému účelu. Byla k
výrobě kolomazi a kolomazníci pak jezdili po vesnicích a nabízeli své zboží hospodářům. Není to odborný
výklad, ale na kámen typu trychtýře se kladla mrtvá zvířata, prase, králík, slepice, vše se zakrylo
vybraným dřevem a pálilo se. Dřevo nesmělo hořet přímým ohněm, vše mělo svůj postup. Na konci procesu
vzniklo dřevěné uhlí a dírou uprostřed kolomazné mísy vytékal tzv. syrový terpentýn, což byla kolomaz
k mazání povozů. Kolomaznictví upadlo v zapomnění, když se k vozům začaly vyrábět železné nápravy.
ZPĚT na hlavní stránku.
|
