12 červen 2003 čtvrtek
Akce roku začala ve čtvrtek v poledne. V práci jsme si vzali volno a začali vyřizovat poslední
věci. Nejede nám půjčená kamera, tak jsme narychlo sehnali novou a v Brně museli dokoupit ještě
jednu baterku. V 15:45 hod start z Ráječka do Brna, nákup v Tescu baterky do kamery a
autonabíječky. Oficiální start byl na benzince ve Velkém Meziříčí, kde jsme se všichny sešli,
protože druhé auto jelo ze Vsetína. Poslední upřesnění cesty na mapě a v 18 hod vyrážíme. První
auto Jarda Klimeš, Jirka Kubec a Zdeněk Přibyl, ve druhém autě Kamil Nejezchleb, Zdeněk Štelcl,
Roman Valtus a Michal Kamas. Ve 20:45 hod projíždíme Plzní, druhé auto je 10 min za náma.
Venku je pořád 30 stupňů a je na zdechnutí. Zlatá klimatizace. Ve 21:15 na hranicích. 22:30
projíždíme přes Nurnberg, najeto máme 560km, o půlnoci jsme ve Studgartu. 2:15 ráno hranice
Švýcarska, hraničáři jsou kokoti od pohledu, pořád si vevnitř zkoumají naše pasy a evidentně
nespěchají. Těžce jim vrtá hlavou náš náklad. Vzali si pasy dvnitř a nechali nás čekat pěkně
dlouho. Pořádně jsme se nasmáli že si asi nemohou vzpomenout na heslo do počítače. Ještě dvě
hoďky pokračujeme v jízdě, ale bylo to nahraně. Několikrát jsem vyhlavičkoval palubku, tak
jsme zastavili na spánek.
13 červen 2003 pátek
V pět ráno zastavujeme někde ve Švýcarsku u benzinky. Spím na předním sedadle, už jsem ani
neměl sílu vylézt ven. Jirka lehl ven na trávu pod deku. V sedm ráno za náma dojeli kluci
druhým autem a probudili nás. Dali jsme společné foto u spícího Jirky. Vyčistili jsme klechtáky
a vyjeli. V 7:30 hod přejíždíme do Francie. Stoupáme do hor a začaly se objevovat bílé kopce.
Potom sjeli do Chamonix a uviděli tu nádheru. Ledovec který končí až dole v Chamonix a nad ním
vykukuje Mont Blanc. Zaparkovali jsme a šli se zeptat na informace. Mladá kočka nám hlásí že
počasí není moc dobrý, nahoře že je moc sněhu a že neví o nikom, kdo by se letos vydal na Mont
Blanc. Zatím je to nebezpečné, sněhu je více jak obvykle. Spadly nám brady a venku jsme se
domlouvali co dál. Shodli jsme se na tom, že půjdeme na kopec a během cesty se uvidí. Auta
jsme zaparkovali bokem pod lanovkou, překontrolovali bágly a v 10,30hod vyrazili. Hned na
začátku to byl tříhodinový vopruz, stoupání lesem. V jednu jsme se dostali k chatě Belevue
1800m. Sluníčko do nás pralo, batohy ztěžkly, tak jsme dali půlhodinovou pauzu. Další cesta
byla po kolejích zubačky, beze stínu, musím si pomáhat hůlkama a jsou slyšet první sprostá
slova. Po cestě další malá pauza a v půl třetí jsme to zapíchli u staré zrušené lanovky ve
2000 metrech. Pálí mě paty, asi to budou puchýře. Dali jsme si jídlo a vybalili se. Na sluníčku
jsme trochu pospali, potom polehali společně na betonové prostranství, uvařili pár dobrot a
kecali. Nahoru už nejdeme, vystoupali jsme dost a je třeba ještě spočnout po noční jízdě. Za
chvíli nás zahnaly kroupy pod střechu, zalezli jsme do staré strojovny po lanovce a tam už
jsme zůstali a nachystali se na spaní. Byl tam pěkný bordel, ale bylo to pod střechou. Zachumlal
jsem se do nového spacáku a za minutu spal i bez dudláku.
14 červen 2003 sobota
Vstávali jsme před šestou, navařili čaj a posnídali. Cesta ještě asi kilometr po kolejích na
konečnou, tam jsme potkali čechy kterým se už výstup na MB podařil, měli jsme hroznou radost
že to jde. Nabrali jsme vodu z posledního vodopádu co byl na cestě, pak už se dala voda jen
koupit nebo uvařit ze sněhu. Dále jsme si prožívali brutální stoupání k Tete Rouse (k tetě Růži),
finále k chatě už bylo ve sněhu. U chaty 3200m se mě poprvé špatně dýchá a jsem prošitej jak
deka. Dali jsme si jídlo a leželi na slunku. Ve dvanáct vyrazili dále a jde do tuhého. Dnešní
poslední úsek stál za to. Stoupali jsme sněhem a potom přecházeli žlabem, který je považován
společně s finálovým hřebenem za nejnebezpečnější místo klasického výstupu na MB. V korytu padají
malé i velké kameny, na které se díky rychlosti nedá takřka zareagovat. My jsme byli docela v
pohodě, protože bylo hodně sněhu a šutry které letěly se postupně zbrzdily a málokterý dolétl
až k nám. I tak mě ale cvakala prdel a těch 100 m jsem moc dobrý pocit neměl. Píchal jsem cepínem
jak nejlépe jsem uměl, svah byl docela prudký. Přímo uprostřed jsem překonával koryto vymleté
od vody, když jsem do něj skočil, tak jsem tam celý zmizel. Chodili jsme po jednom, ostatní
hlídali jestli něco neletí. Jediná obrana proti letícímu šutru je schoulit se do klubíčka proti
svahu, aby batoh chránil hlavu a záda a čekat. Pamatuju si že když jsem to přelezl tak jsem
nemohl popadnou dech, jak jsem byl vyřízenej. Už v této chvíli jsem byl nervózní, že se tudy
budeme ještě vracet. Později když jsem se ještě ohlédl jsem viděl tvrďáka, který to šel bez
cepínu, v klidu a ještě si uprostřed cesty něco opravoval na batohu, takže možná to tak
nebezpečný není. To jen na uklidnění pro ty, kteří se na MB chystáte. Další úsek byla pořádná
zabíračka, 600m převýšení skoro kolmého stoupání, ke konci jsem musel hodně vzpomínat jetli
jsem už někdy sáhl takto na dno. Hlava se trochu motala a řetězy jsem mačkal radši o trochu
více. Je třeba taky dávat pozor na volné kameny, které by při uvolnění mohli spadnout na někoho pod váma. Vylezu nahoru a čumím, nahoře chata Gouther. Byla kosa tak jsem šel
dovnitř. Někteří z nás už seděli, někteří ještě trpěli na řetězech při finálovém výstupu. V chatě se
chodilo naboso, boty se nechávaly v předsíni. Pořádně jsem se oblékl a koupil si 1,5 litru vody za
180 korun. Chvíli jsme pokecali a vylezli nad chatu. Bylo to převýšení ve sněhu asi 20m ale než jsem
vylezl nahoru, tak jsem málem zakalil, co to se mnou udělalo. Nahoře už aklimatizovaný Jirka K.
dělal lopatou ve sněhu díru na stan. Času moc nebylo, zatahovalo se a trochu pršelo. Vystřídal jsem ho,
ale po pěti lopatách mi to raději vzal, abych neměl nahoře pomníček. Později už jsem byl v pohodě.
Postavili jsme s Jurem stan který stál už i na Everestu, půjčil nám ho totiž Polda Sulovský. Hned
vedle postavili kluci další dva stany, celou dobu to pěkně mávalo se Zdeňkem Štelclem. Ležel na zemi,
hrozně mu bolela hlava a chtělo se mu zvracet. Jednu chvíli zahlásil že skusí počkat ještě půl
hoďky, a jestli to nepřejde tak že musí sestoupit. Na každého působí tato výška jinak, řekl bych
že Zdena měl v té době z nás všech nejlepší fízu. Stavení stanů se zdařilo a hned jsme zalezli
dovnitř protože byla kosa. Jirka mě udělal polívku, pak už mě bylo naprosto dobře. Chvíli jsme na
sebe ještě pořvávali ze stanů a pak se vše zklidnilo. Začalo se stmívat. V plánu bylo vstávat ve
dvě ráno a hned vyrazit. Leželi jsme s Jurem vedle sebe a vymýšleli jednu kokotinu za druhou.
Břuch mě bolel když jsme vzpomínali na ty nejlepší historky, za chvíli nás ale smích přešel.
Přišla bouřka a my na vršku jsme neměli zrovna dobrou pozici. Vítr nám urval vrchní vrstvu stanu
a museli jsme to spravovat. Vylezl jsem a podával jsem druhý konec Jurovi přes stan. Výztuže stanu
drnčely statickou elektřinou jako kdyby byl stan plný vosáků. Zapnuli jsme stan a špagáty od
plachty radši vevnitř drželi. Venku jeden blesk za druhým a za bleskem hned rána. Jura přestal
mluvit a řekl že má strach. To mě strašně povzbudilo a nasral jsem si do spacáku ještě více.
Za chvíli bylo po všem a na oslavu jsme se navzájem navštívili ve stanech. Potom jsme si vše
nachystali na ranní start a začali se pokoušet o spánek. Ráno jsem potom zišťoval, kdo kolik naspal,
nejhůře na tom byl Roman Valtus, kterému taky bolela hlava a bylo trochu špatně. Mě se podařilo
usnout asi v jedenáct. V dalším stanu spal Kamil s Michalem a ve třetím stanu Jarda s
Romanem.
15 červen 2003 neděle
Vstali jsme ve dvě hodiny a začali se oblékat. Venku okolo našich stanů už byl slyšet pohyb
těch co spali na chatě. Jediné co jsem jim záviděl bylo, že něměli takový vopruz s oblékáním
a obouváním. Zadýchal jsem se při tom jak na nějakých závodech. Úplně nejhorší bylo nazouvání
maček. Nemohl jsem popadnout dech, než jsem ty mrchy nainstaloval. Udělám pět kroků a mačka mně
spadla z boty. Přitom doma jsem vše sešteloval a chodil v mačkách po zahradě jak debil. Před
náma už vyrazilo asi 40 lidí, tak jsme se po dvojicích navázali, zapnuli čelovky a ve tři
hodiny vyrazili. Batohy nalehko, jen vodu, nějaké jídlo, oblečení a já kameru. Teplota byla
něco pod nulou. Kvůli mlze bylo vidět jen kousek před sebe. Jura udržoval plynulé tempo a za
chvíli jsme začali stoupat do pořádného kopce. 15 kroků, pauza a znovu. Funěl jsem jak
lokomotiva a po hodině přišla zdrcující rána. Začalo se blýskat a do protivky z kopce nás
minulo prvních pár lidí. Potom další a další. Ti první, co byli už dost vysoko jsou celí
zasněžení. Otočili jsme to a mazali s něma dolů. Někteří nás předbíhali pěkně rychle i mimo
vyšlapanou trasu. Cepín v ruce úplně brněl díky statické elektřině. Hodil jsem v rychlosti
tlamu do sněhu, jak mi do díry zajela celá noha. Rychle vytáhnout a davaj dále co to dá. Těch
pomníčků zabitých horolezců v bouřce je v horách dost. Blesky lítaly, foukal vítr a sníh.
Přijdem ke stanu a hlásím Jurovi. „Ty vole někdo nám vlezl do stanu“. Stan otevřený a uvnitř
plno sněhu. Já jsem ho blbec ráno v té nervozitě nezapnul. Ještě dva dny měl Jura ze mě prdel
a několikrát za den na mě volal „Ty vole někdo nám vlezl do stanu“ ostatní ho samozřejmě vydatně
podporovali. Ale abych pokračoval…Vrátili jsme se do stanu, sundal jsem jen vrchní bundu a
zalezl do spacáku. Byl jsem hrozně zmordovanej, ten seběh dolů byl na koncáky. Lépe by mohl
ale asi povyprávět Roman který několikrát nestačil dát ani ruce před sebe, a šel držkou přímo
do sněhu. Jura šel do chaty na čaj a já šel hned spát. Poslední co si před usnutím pamatuji
bylo, že vítr pořádně lomcoval se stanem a že jsem si říkal, ať se to třeba urve, já už na to seru. Probudil jsem
se v půl jedenácté, venku bezvětří a totální azůro. Nechtělo se mi ani věřit jakou jsme měli smůlu.
Ve čtyři ráno chytnout bouřku při výstupu na MB, to se může stát jenom nám. Seděli jsme před stanama
a dívali se na tu krásu okolo. Přímo pod náma Chamonix, v naší úrovni v dálce Auquile du Midi,
nádherný ledovec plný trhlin a obrovské ledové bloky velké jako barák. Přišel čas rozhodování jestli
ještě jednou nahoru. Předpověď zněla bouřky, ale nikde ani mráček. Jarda řekl že jde pokud půjdu
já, Jirka zase že to záleží na mě, Roman nejde kvůli fyzičce, Zdena nejde a já jsem se vyjádřil že
nejdu, že nechci riskovat bouřku. Kamil s Michalem jako jediní vzali znovu výstroj a vyrazili. Dlouho
jsme se na ně dívali jak stoupají stejnou cestou za nádherného počasí. Za chvíli byli v místech kde
jsme to otáčeli, potom přelezli převěj a zmizeli nám z dohledu. My jsme se sbalili a začali sestupovat.
Docela to šlo, měl jsem strach co kolena, ale všechno bylo v pohodě. Koryto se šutry byla brnkačka,
Tete Rouse jsme jen minuli a došli jsme až k zubačce. Dali jsme pauzu, Jura sjel až do Chamonix
vláčkem a my jsme popošli až ke zrušené lanovce, kde jsme spali při výstupu. Odpočívali jsme, vařili
a dali si procházku po okolí. Kamil s Michalem poslali v 16hod sms že jsou na vrcholu a začínají
sestupovat. Takže jim to nahoru trvalo 5 hodin. Večer v devět došla sms že jsou ve stanech a v
pořádku. Později popisovali že si museli na chatě Gouther koupit jídlo a že byli úplně mrtví.
Počasí měli perfektní při výstupu i sestupu. Dodnes vám to borci závidím a smekám.
16 červen 2003 pondělí
Vstávali jsme po sedmé hodině, venku nádherné počasí, které nás provokovalo až do večera.
Posnídali jsme a v půl deváté vyrazili. V deset byla další pauza u chaty Belevue. Za další
hodinu jsme dorazili na parkoviště k autu, hned vedle v hospodě čekal Jirka. Jebnul jsem s
batohem u auta a hned šel za ním. Přišel za náma ještě Roman, ostatní seděli u auta. Mezitím
už sestupovali Kamil s Michalem, ze začátku trochu s potížemi, z Goutheru dolů byla stěna
ve stínu pokryta ledem. V hospodě jsme si to užívali, po třech pivech už jsem byl pěkně piclej.
Seděli jsme do té doby, než přišli Kamil s Michal. Přivítali jsme je pořádně ovacemi a
všichni společně jsme poseděli. Borci vypadali úžasně. V obličeji strhaní, opuchlí, spálení.
Michal měl nos o polovinu větší a zhnisaný. Hned pod nosem ale pořád cenil zuby a smál se
úplně všemu. Bylo vidět že borci jsou nadmíru spokojeni. Trochu jsme ještě zapařili, pak
naskákali do auta a vyjeli do centra do kempu. Všude bylo plno, tak jsme zaparkovali bokem
u veliké skály s rybníčkem. Trochu jsem se umyl a s Jurem jsme vyrazili do města. Ostatní
zůstali a dělali si jídlo u auta. S Jurem jsme zapadli na terasu jedné hospody na vínko a
jídlo. V jídelníčku to vypadalo jako ryba, ale nakonec nám donesli něco jako zabíjačku.
Bylo to pěkně hnusný a můj děda řezník by jim za to sebral licenci. Cestou k autu to chvíli
vypadalo, že to jídlo odložíme někam do škarpy. Přes noc jsme pospali na louce ve spacácích,
ráno posnídali, pokecali, rozloučili se a kluci odjeli.
Jo a ještě něco. Ten kdo říká že Mont Blanc je „choďák“, ten je u mě kokot.
Já s Jirkem jsme ještě přejeli 500 km do Gerardmeru na závod v dlouhém triatlonu, kde jsme
obsluhovali našeho kamaráda Jana Štěrbu. Ten si tady tady ve svých 66 letech vyjel
kvalifikaci na havajský triatlon IRONMAN. Ale to už je jiná kapitola.
Moje výdaje Mont Blanc:
moira triko – 670kč
baterka do mobilu – 290kč
uv rtěnka na rty – 79kč
uv opal. krém – 249kč
proteinová čokoláda – 36kč
karbošneky a čokoláda – 250kč
salám – 45kč
tužkovky – 28kč
kazety kamera – 258kč
výměna EURO – 3000kč
studentská pečeť – 75kč
kredit mobil – 800kč
pití – 52kč
pojištění – 432kč
CELKEM 6500 korun
Někde na internetu jsem četl o partě kluků co si na MB koupili každý výbavu za 25000 korun. Já
jsem si vše vypůjčil od kamarádů, nevím totiž jak dlouho mě to bude bavit.
ZPĚT na hlavní stránku.
|
