|
25. říjen 2007, čtvrtek
Startujeme ve tři hodiny odpoledne, borci dojeli vyjímečně brzy a což mě úplně rozhodilo, protože jako
každým rokem jsem počítal se zpožděním. Rychle házím zbytek hader do báglu a až v autě přemýšlím, co jsem
nechal doma.
Jedeme jen ve třech, Jarda, který měl být jako čtvrtý náhle onemocněl, ač měl už vypůjčenou komplet výbavu do
hor a zaplacené pojištění. Náhradníkem jsme zvolili Břetě, který s náma byl v loňském roce. Souhlasil ihned,
ale v den odjezdu hned ráno volal, že jde z polikliniky a díky poranění stehenního svalu se nezúčastní. Nedá
se nic dělat.
Cesta v pohodě, v Rožnově se stavujeme na jídlo, nikam nespěcháme a cesta přes Slovensko také moc neodsejpá.
Příjezd je až po desáté hodině večer, ale v pořádku. Někteří Poláci, co na silnici předjížděli i v zatáčkách
několik aut za sebou, se možná ani rána nedožili.
Scénář jako každým rokem, rychle bágly na pokoj a valíme do ulic, chytit ještě nějakou otevřenou hospodu.
Sedáme na bowling, kde je nějaký sraz managerů a kupodivu nás mezi sebe pustili. Cítím se jak ryba ve vodě,
akorát šlajfka a sako mi chybí. Spravujeme si náladu pressíčkem, vklouznou do nás dva škopky a po hodině se
loučíme. Na pokoji jsme ještě něco zakrojili z vlastních zásob a v jednu spát. Litinové radiátory fajrují
jak za „totáču“, musíme otevřít okno.
26. říjen 2007, pátek
Voko rozlepujeme v osm a v bufetu zahajujeme kapustnicou. Klasická slovenská klobása v polévce navozuje tu
nejlepší náladu. Hned vedle dokrmujeme chuťové pohárky kávou a jdeme na nádraží. Na autobus je ještě čas,
tak hned vedle sedáme na terasu ještě na jednu kávičku. Do hor evidentně nespěcháme. Busem se ve čtvrt na
dvanáct dostáváme do Biele vody, za čtrnáct slovenských korun jsme si ušetřili nudné šlapání po asfaltu.
Odtud stoupáme nahoru na Skalnaté Pleso. Po chvíli se dostáváme do mlhy, která končí až těsně před cílem.
Zjišťujeme, že mlha se tvoří jen na kopci, kterým jsme stoupali. Jinak je všude nádherný rozhled do údolí.
V 15 h jsme nahoře, teplota +1°C, usedáme na terasu a dáváme si kávu. Původně jsme chtěli vystoupat na
Brnčálku, ale už by to nevyšlo časově. Sedíme, vychutnáváme, ale po chvíli děvčata z obsluhy začala docela
drasticky uklízet lavice a stoly z terasy, tak radši padáme do nížin. Sestupujeme pod lanovkou, zapadá
sluníčko a je sakramentsky chólodlo. V 18 h jsme dole v Lomnici a jdeme do naší oblíbené hospody Stará mama.
Je to zatím nejlepší lokál, co jsme v okolí našli. Rychlá obsluha, vynikající pivo, presso a dobrá jídla.
Doladili jsme tady už tak výbornou náladu a ve 20:45 h jedeme vlakem do Smokovce. Když už bylo vše tak
perfektní, přemlouvám kamarády, že v Tatry pubu to možná už bude lepší, než to loňské arogantní chování.
Začátek byl dobrý, potkáváme se s čašnicí, která nás obsluhovala před třemi roky, kdy se na nás smála a
trochu i pokecala. Letos, ale změna. Těsně předtím, než jsme vešli, ji asi někdo musel pěkně naštvat, nebo
udělat. Byla ustaraná, bez jiskry v oku a asi se už těšila na konec směny. Chápeme to, není prostě každý
den posvícení. Smiřujeme se s faktem, že jsme asi moc nároční a vybíraví.
Teplou dvanáctku za 40 korun, tu jsme taky ještě překousli. V lokálu, ale zavedli nový prvek jménem karaoke.
Možná jsme chytili rozřazovací kolo na superstar, někteří zpěváci ze začátku byli dobří a zpívání lahodilo
ucho. Pak se to, ale zvrhlo. Došlo střelivo na hudební sluch a na výsluní se drali ti, co měli hudební hluch.
Klobouk dolů za jejich odvahu stoupnout před tolik lidí, ale při vší úctě, zkuste si to nejprve doma na hajzlu….
V 11 h jdeme radši na barák, zakrojit z vlastních zásob, trochu piva z plechovky, víno a pak spát.
27. říjen 2007, sobota
Varianta nadšených horolezců, že přes Bilíkovu chatu a Skalnaté Pleso vyjdeme na Brnčálku, se nám zhroutila
hned ráno. Spali jsme o hodinu déle a také vršky hor jsou v mracích. Místo startu vstříc horám, startujeme
do bufetu na snídani a následuje venku na terase pressíčko. Potom volným krokem začínáme stoupat přímo ze
Smokovce a míříme na Sliezký dom. Cesta v pohodě, bez lidí a pěkná viditelnost. Ve 14:30 jsme na místě a
vcházíme do tohoto „betonového bunkru“. Nalevo je něco na styl bufetu, Vraťa se šel zeptat na pivo, ale
holka mu nějak asi nerozuměla a suše odvětila „nemáme“. Jdeme tedy napravo, kde je místnost k posezení a
barový pult. Objednáváme si pivo a odpočíváme. Kamarádi vysílají kouřové signály z doutníků a cigaret,
já suším hubu, bo jsem s kouřením kdysi přestal. Téma hovoru při odpočinku volíme libovolně, akorát by
nám nemusela za zádama tak řvát plazmovka, co byla zavěšená na zdi. Né tedy že by nás až tolik rušila, ale
nahoře v Tatrách sledovat seriál, jak se mladé děvče učí zpívat, to nemusím.
Jediným zpestřením u druhého piva, byl asi čtyřicetiletý „mountain playboy“ ubytovaný někde v patře nad náma,
který vešel do lokálu v péřovce a v trenýrkách, v ruce držel fén na vlasy a něco řešil s recepční. Vypadalo
to asi na zkrat v přívodní šňůře fénu, protože hlava byla vyfoukaná jen z poloviny a večírek už se nekompromisně
blížil. Možná se, ale moje holá hlava mýlila.
Je 16,15 h, scházíme do Tatranské Štrby a v šest jsme dole. Hospoda z loňska je zavřená a někdo na nádraží
nám radí, „běžte tady padesát metrů, je to tam nové, ale čašník je volaaký čudný“. Přicházíme ke
tříhvězdičkovému hotelu Tyvoli, na recepci úsměv, pěkná cérečka nás posílá dolů po schodech. Scházíme
dolů do restaurace. Sedí tam dva Němci se psem, jinak nikde nikdo. Všechno je nové a vypadá to pěkně.
Nacházíme vrchního, stál v kuchyni u stolu, zádama k nám. „Dobrý večer, vaříte dnes?“ Odpověď nás dostala
„něvaríme a ani sa tu nefajčí“, pinkl nepovažoval ani za důležité, se k nám otočit. Škoda, hospoda pěkná,
ale vrchní fakt nějakej divnej. V každém případě, sem už nejdu i kdybych měl zdechnout hladem. „Na shledanou“,
odcházíme a smějeme se na Němce.
Co s penězma, které jsme si vyměnili? Nikdo je nechce. Na poslední chvíli stíháme vlak a jedeme do Smokovce.
Hned na nádraží si dáváme polévku, pivo a jdeme hledat hospodu, kde bychom uzavřeli dnešní výlet. Jsme docela
naivní. V sobotu večer je ve Smokovci skoro všude zavřeno, nebo se zavírá. V jedné hospodě stíháme dvě piva
a už nám šudlí hadrou pod nohama a zavírají. Další tři hospody jsou zavřené a v té růžovoučké s neónkama
otevírají až v deset. Jednu nakonec přece jen nacházíme, je prázdná a moc pěkné prostředí. Mladý pár co
obsluhoval chtěl sice zavírat, ale nakonec trpělivě čekají, než vypijeme tři piva. Díky za to.
Na ubytovně zakrojujeme to nejlepší co máme a usínáme spánkem spokojeným.
28. říjen 2007, neděle
Budíček po osmé hodině, v noci se posunoval čas. Spánek nic moc, pěkně bolelo koleno, ale nebyl jsem sám.
Vraťa na tom byl stejně. Balíme, platíme, rozlučka s majitelem, snídaně a odjezd na Štrbské Pleso. Tady
dvouhodinová procházka s posezením v hospodě. Torza zchátralých baráků, skokanských můstků a hotelů působí
divně. Do toho provizorní stánky s občerstvením a spoustou suvenýrů. Bylo na co se dívat. Docela zaujalo i
tohle.
Je čas návratu, sedáme do auta a čeká nás opět dlouhá nudná cesta.
Dojmy:
Stále nevíme, nebo spíše máme pocit, jestli si z nás nedělá někdo prdel. Někde je to super a cítíme se
dobře, někde je to zase jako v hospodě Na Mýtince. Postaví si lokál a jsou nasraní, že jim tam chodí lidi.
Hory, ale nádhera, stojí to za to.
Výdaje:
540 korun pojištění
930 korun ubytování
600 korun jídlo, pivo, kafe
500 korun nafta
CELKEM 2570 korun
ZPĚT na hlavní stránku.
|
