Cyklistika Chorvatsko 2005

foto Chorvatsko 2005

21. květen 2005 sobota
Startujeme v 16hod z Kunštátu. Zájezdu šéfuje Milan Peška, který jako každoročně vymyslel trasy, objednal dopravu a zajistil celou omáčku okolo zájezdu.
Jede nás celkem 30 cyklistů víkenďáků, za autobusem táhneme přívěs na 30 kol. V autobusu popíjíme po cestě pivko z plechovek po 25 korunách. Před startem nás přišel vyprovodit kamarád Honza Jílek, který se letos nemůže z rodinných důvodů zúčastnit. Všem nám rozdal keramická štamprdlata na kořku a na každém pohárku měl každý vyryto svoje jméno.
Zastavujeme ještě v Blansku, přistupuje Laďa Ševčík a Pavel Felkl a vyrážíme vstříc novým zítřkům. O půlnoci přejíždíme do Rakouska a v jednu ráno jsme ve Slovinsku. Přes noc pohoda, spalo se dobře, protože slivovici se nevyrovná žádný prášek.
V půl desáté jsme dorazili do Bašky Vody, hodinu vybalujeme, potom v napětí otevíráme pokoje, jak asi budou vypadat, když tady máme strávit týden. Trochu jsme pojedli a skoro všichni šli k vodě na pivko. Se svojí partičkou jsem zamířil kam jinam, než k „afroameričanovi“. Moc dobře jsem si z předloňska pamatoval skvělou muziku, co pouštěli mladí borci, kteří tento stánek provozovali. Vdechli jsme čtyři škopky a proložili to koupáním. Potom se ozval hlad, tak jsme šli před šestou na barák na večeři. Večer seznamovačka s personálem, poseděli jsme na terase vedle jídelny a trošku i békli na kytaru. Zabalili jsme to ve dvě ráno, ale na pokoji se ještě chvíli pokračovalo, to když jsem vytáhnul šrůtku uzeného. V pokoji, kde jsem spal s Jirkem a Romanem se už začal tvořit docela pěkný bordel, myslím jako v pohozených věcech, jak už to na zájezdech bez ženskejch bývá. Šrůtku jsme ztrestali a šlo se spát.

22. květen 2005 neděle
V osm snídaně, v devět start, samozřejmě na kolech, dnes směr Mostar. Každý nadržený na polykání kilometrů, jak už to v úvodu těchto cyklovýletů bývá. První výmluvy bývají zpravidla až od středy. Někdo se chce podívat pěšky po městě, někdo má zažívací potíže, někdo se chce koupat, někdo nakupovat. Přitom pravda je někde jinde, většinou nás bolí od sedátka prdel, nebo jsme to přehnali s chlastem.
Zatím na to máme, ale tři dny čas, tak vyrážíme. Startujeme mezi posledníma s Davidem, Romanem a Jirkem. Přidává se Milan a Jarda, nerozlučná dvojka strejdů. Po půlhodině nám něco velí zastavit a dát si pivo, takže ještě v Makarské sedáme na terasu. Potom pokračujeme, v 10,15 h jsme na kopci na odbočce směr Sv.Jůr. Peloton je značně roztrhaný, tak na sebe čekáme. Pokračujeme dále po hlavní, máme za sebou 2 hodiny jízdy a najeto 33 km. Dostáváme se nahoru mezi skály, na moře už není vidět, jen samé šutry, sem tam domek. Zastavujeme u nějakého obchodu a dáváme si pivo. Dojíždí nás autobus, který jezdí jako poslední. Sedíme hoďku na pivu a kecáme. Tady vznikla jedna z nádherných historek, která zřejmě přetrvá.
Zastihla mě jistá potřeba, která se nedá dělat přímo na kraji silnice. Vzal jsem si tedy hajzlpapír a popojel po směru asi dvě zatáčky, kde jsem zalez kus od silnice. To, že jsem vystartoval od obchodu jako by dříve, vyprovokovalo jednoho z našich členů, kterému se už taky nechtělo sedět na pivu a tak se rozhodnul, že mě dojede a pojede dále k Mostaru se mnou, aby mu to lépe utíkalo. Protože jsem mu, ale zmizel za zatáčkou, trochu přišlápnul, aby mě dohnal. Jenže já si mezitím odskočil mimo silnici a kolo si vzal s sebou, aby mně je nikdo nešlohnul. Kamarád, kterého nemohu jmenovat, si v té chvíli asi říkal, že jedu docela bomby, tak ještě více přišlápnul, aby mě dohnal. Následoval 4 km sjezd, kde si udělal několik rychlostních osobáků, ale Priba pořád nikde. Nakonec musel jet sám. Vše jsme si později vyříkali až v Meďugorie a pěkně nás z toho bolela břicha.
My ostatní jsme dopili a vyrazili také. Jedeme přes Dugo Njive, tady krásný 4 km sjezd do Ravea. Ve 13,30 Vrgorac, máme najeto 50 km. Ve 14 h jsme přejeli hranice do Bosny-Hercegoviny, najeto 60 km. Dále Črveny Grm, Ljubušky, dáváme pivo u benzinky, ve čtvrt na 4 jsme v Meďugorie. Tady končíme a dáváme kola do autobusu, aby na nás ostatní nemuseli čekat, přece jenom máme docela sekeru. Najeli jsme 81km, průměr 20,3km/h, čistý čas 4 hodiny v sedle. Do Mostaru jedeme ještě 30km busem.
Následovala 2 hod prohlídka Mostaru a nejprve jsme šli k mostu, který se nám jako nově postavený předvedl v plné parádě. Předloni se teprve stavěl, nebo chcete li, opravoval. Prošli jsme pár uliček, těch nejrušnějších a byl čas odjezdu. Opět stoupáme nesmrtelnou karosou do neskutečných kopců a proplétáme se směrem k Bašce.
V devět večer večeříme, pak se účastním „párty“ na pokoji u Luboše a Vaška. Je až neuvěřitelné, jaký lahodný produkt se dá vyrobit ze švestek….

23. květen 2005 pondělí
Budíček v sedm, snídaně a dali jsme si pivko na pokoji. Nasedáme všichni do autobusu a popojeli jsme 100km do Bosny-Hercegoviny k velikému jezeru Červeno modre. Po cestě byla taková prdel, že se nám ani nechtělo vystupovat. Zčistajasna se objevil rum, slivovice, v ledničce škopky, zapěli jsme si „nezapomeňme sa napít, po kalíšku, po kalíšku“ a byli jsme na místě. Dorazili jsme v 11hod a nasedáme na kola. Objíždíme jezero dokola, točíme na levou stranu a je to skoro pořád rovinka. Po 13km vjíždíme do Grabovica, je 12hodin. Po 22km následuje Golinjevo a na 25km Miši. Dáváme pauzu u hospody, na dojetí k autobusu nám chybí 5km, ale tady bylo taky dobře. Nakonec to, ale dojíždíme, u autobusu právě pózoval fotografům Jarda s obrovským kaprem. Dnes najeto 31km.
Sedáme do busu a jedeme do Bašky. Šli jsme si zahrát fotbal, na dvoře dali pivo a byla večeře. Po věčeři cesta s Jirkem, Vraťěm, Romanem a Davidem k „afroameričanovi“ a za líbezného zvuku mého oblíbeného Carlose Santany jsme si dali první pivo. Těch Tuborgů bylo nakonec pět, kluci nám k tomu pěkně zesílili muziku a potom se ozval hlad. Odcházíme na barák a načínáme pětilitrovku utopenců, kteří za čtvrt hodiny plavou v úplně jiném nálevu. Ještě jsme za nima poslali pivo z plechovky a v půl druhé šli spát.

24. květen 2005 úterý
Budíček v půl 8, snídaně a chvíli jsme zalenošili na pokoji. Venku sem tam mrak, ale jinak sluníčko pálí co to dá. Dali jsme si na pokoji pivko, pokecali a potom vyrazili na kolech směr Svatý Jůr. Jeli jsme ho předloni, takže víme co nás čeká, že to bude tvrdý, ale taky nádherný. Z nuly vystoupat do 1800m je opravdu zážitek, navíc když polovinu cesty vidíte stále na moře a máte možnost si srovnat jaké zdoláváte převýšení.
Vyrážíme v deset, ostatní jsou jako obvykle dávno na cestě. Jsme opět ve stejné sestavě, Priba, Jirka, David a Roman. Ve čtvrt na 12 odbočujeme u závory na úzkou silnici, která vede nejprve lesem na Sv.Jůr. Najeto 17,5km, čeká nás ještě 23km do pořádného kopce s převýšením ještě 1500m. U závory jsme dojeli Milana s Jardem, odpočívají, dál už nejedou, kopec si vyjeli předloni. Pokecali jsme a po čtvrthodině pokračujeme.
Nejprve stoupáme borovým lesem, kde jsou obrobské šišky a potom už je jenom skála. Silnice je naskládaná ze serpentin přímo nad náma. Díváme se pod sebe a vidíme, jak Jirka chytá na kole stále větší sekeru, nahoře u hospody na něj, ale budeme čekat. Na silnici leží docela velká zmije a uviděli jsme ji na poslední chvíli. S Romanem ji objíždíme každý z jedné strany. Trochu se vylekala a jak kolem ní projížděl David, tak se postavila a vyjela po něm. Davda měl docela napilno a bylo tam v té chvíli docela znatelné zrychlení. To samé se na této trase v jiném místě stalo Pavlovi Felklovi, jak jsme se později dozvěděli.
Ve 12,20 jsme vystoupali k hospodě a sedli na pivko. Dojeli nás ještě dva Karlové Pátík s Konopáčem, kteří se dostali později do role hrdinů, protože jako nejstarší účastníci se dostali na kolech až nahoru. Vypili jsme dvě piva a pokračujeme. Hodiny ukazují čtvrt na dvě, najeto máme 25km, 1,5hod čisté jízdy průměrem 13,4km/h. Je to nic moc, ale žíly nám to netrhalo.
Po cestě jsme dali ještě 4x pauzu, daleko za náma jsou oba Karlové, kteří už obě kola jen tlačí, ale nechtějí se vzdát. Čeká je ještě 8 km pořádných kopců. Naše partička dosáhla vrcholu v 15,40 hod. Nejhůře na tom byl David, jel to z fleku, to znamená že na kole najel letos pouze 30km. Kopec ho pěkně skolil a nahoře u brány jen ležel na zemi a hekal. Nechtěl jíst ani pít, jen valil bulvy a chvílemi nás pěkně znervózňoval. Žádná krize, ale netrvá věčně, David přežil a žije dodnes.
Obešli jsme vysílač, nadělali nějaké fotky a hluboko pod náma už byli na silnici vidět dvojice Karlů. Počkali jsme na ně a vychutnali si s nima jejich dojezd. Nachystali jsme jim každému kolečko salámu, kousek chleba a hlt slivovice. Ze svého výkonu měli velikou radost a pokud nemáte představu jakou, počkejte si až vám bude 60 roků, nechte si narůst břicho, vezměte si ne moc kvalitní horské kolo a vyvezte svých 100 kilogramů na tenhle kopec. Po cestě budete několikrát na infarkt, za každou zatáčkou bude zatáčka další a až po několika hodinách spatříte v dálce vrchol s vysílačem. Právě tady zjistíte, že máte před sebou ještě hoďku a půl dřiny. A tady jsou ty hranice morálu, kdy je rozhodnutí jen dvěma směry. Nahoru nebo dolů.
Byl čas návratu, protože se v dálce blýskalo a čekal nás hodinový sjezd. Jeli jsme po dvojicích, kdyby někdo lehnul a řádně si to vychutnávali. Sešli jsme se až v Tučepech v hospodě a dali si pivo kromě Davida, ten byl furt prošitej jak z brokovnice. Na barák jsme se vrátili v 19,15 h, najeto 81km, v sedle kola stráveno 4,56 h a průměr jsme měli 16,4 km/h. Po večeři sprcha a pak trochu pařba na balkonu s ostatníma. Polykali jsme pivo, medovinu a ořechovku. Musím přiznat že jsem se v euforii vyjetí dnešního kopce docela slušně „vodstřelil“ a v jednu šel spinkat.

25. květen 2005 středa
A už je to tady, středa, den výmluv, simulování, navrhování změn plánu atd. Prostě se dělá všechno, jen ne na kolo. Posnídali jsme a šli zase spát. Vydrželo mě to až do oběda. Venku to stojí za houby, celou noc a celé dopoledne pořádně foukalo a ti co vyjeli, měli co dělat, aby se udrželi na kole. Odpol jsme poseděli s Jirkem, Romanem a Davidem na balkonu, Roman nalil trochu dubovky ze své dílny. Ve tři vyrazili k vodě, mrkli po obchodech a pak si dali zmrzlinu. Potom večeře a chvíli na pokoji. Večer jsme se všichni sešli u televize, protože tam byl fotbal. V poločase mě to přestalo bavit a vyhledal jsem svoje kamarády Vaška a Vratě, evidentně je fotbal taky nebavil, tak jsme si dali slivovici, meruňku a zakousli trochu uzeného. Vydrželo nám to až do půlnoci. Tohle je asi to kouzlo nic nedělání.

26. květen 2005 čtvrtek
Snídaně v osm a dnes máme namířeno do Omiš. Start na kolech ve čtvrt na deset, stará sestava, Priba, Roman, Jirka, David a přidal se k nám Laďa Ševčík. Jedeme kousek podél moře a odbočujeme do vnitrozemí. V 10hod jsme projeli přes G.Brella, potom Potpoletnica, Zadvarje a tady jsme si dali pauzu u kapličky, kde byl nádherný výhled do údolí. Nechtělo se nám pokračovat po silnici, protože byl velký provoz. Stopli jsme jednoho domorodce a optali se jestli se dá jet spodem a sjeli dolů do údolí. Jeli jsme podél řeky, byl tam nádherný klid a plno rozjetých velikých užovek. Z údolí jsme v 11 hodin vystoupali krpál do Kučice. Tady byla hospůdku, tak jsme hned vyzkoušeli terasu. Není kam spěchat, svítí sluníčko, najeto 26 km a je třeba hasit žízeň.
Jak napsali, tak provedli a ve 12,45 hod jsme byli v Omiš a zase u moře. Ani jsme se tam nezdržovali a pokračovali podél moře zpět, je to tam ale pěknej vopruz kvůli autům, tak to ani nezkoušejte. Trošku to omlouvá, ale pěkný výhled na moře.
Zastavujeme u první hospody, dáváme pivo a traťovku. Ne každému se zadaří pozorovat na moři delfíny, my jsme to štěstí měli a byli přímo pod náma. Nakonec nám to, ale nikdo moc nevěřil. Pokračujeme dále a v 15,30hod jsme dorazili na barák. Chvíli odpočinek, sprcha a v půl páté večeře.
Hned po večeři jsme jeli autobudem do Omiš, na chvíli jsme si dali rozchod a potom popojeli do Splitu. Prohlédli jsme si historickou část města, poseděli na pivku a kafíčku a v devět večer zpátky na baráku. Na spaní není čas, navštěvuji balkon Ladě Š a kontroluji jestli nepopíjí s kamarády něco špatného. Výlet končí na pokoji známé dvojky Luboše a Vaška. Tady malinký rozstřel za doprovodu kytary, Luboš výborně bubnoval na dva bidony, co sundal z kola. Ale všechno jednou končí a v jednu zavíráme unavená víka. Dnes najeto 67km.

27 květen 2005 pátek
Snídaně v půl osmé a v půl deváté jsme vyrazili lodí na ostrov Brač. Jede nás přes dvacet, oproti předloňsku je moře klidné, tak je to docela nuda. Hodinu jsme dali pauzu naproti v „městečku“, tam poseděli na pivu a pak přejeli kousek dále do zátoky. V zátoce zůstali asi 3hod a poznali celou habaďůru, co nám naslibovali a co tady bylo, když jsme přijeli. Zátoka byla rozdělěna na V.I.P. a na nás. Samozřejmě fajnová zátoka pro smetánku se nás netýkala, byla oplocená a jen jsme na ni mlsně čuměli.
Nejprve jsme se hodinu krčili v takovém hájíčku, aby na nás nepražilo sluníčko a někteří se koupali v nádherně propagované zátoce s teplou vodou, nádhernými oblázky a super prostředím. Ve skutečnosti jsme všichni nalítli, voda čistá, ale šutry humus, bylo to nějaký černý a prostředí hrozné. Neměli jsme ani kam sednout. Romantické to bylo možná pro jeden starší anglický pár, který tam byl s náma. Plni smíšených pocitů jsme popíjeli víno. Pod pergolu jsme zatím nesměli, prý až nám udělají jídlo. Tak jsme stáli nebo posedávali jak paka v takovém hájíčku, kde bylo pár stromů a poposedávali aby na nás nesvítilo sluníčko. No, ale moc jsme si to neprotivili a tu hoďku to vydrželi.
Pak následoval rychlý přesun pod pergolu s baráčkem, kde nám zřejmě vše připravili, každému dali dvě malé makrely, nějaký salát a něco jako sekanou. Někteří z nás se moc nenajedli, ale jinak to šlo. Víno jsme pili z flašek, které byly zadělané čepkem jako pivo. Lili jsme si je do kelímků, i když před výletem nám slibovali že se bude nalévat do skla. Po třinácté hodině, když jsme začínali mít náladičku, nás nahnali na loď a jeli jsme do Bašky. Už to nebylo takové kamarádské jako ráno. Na lodi ale začalo tóčo, byli jsme roztřelení z vína, tak jsme na lodi začali dopíjet flašky bílého co zbyly. Je to v ceně, kterou jsme předem zaplatili, tak proč ne. Starý kormidelník už byl nervózní, protože jsme chlastali možná ze zásob pro další výlet. Nakonec nahlásil, že už nic není.
Byl jsem chycenej, tak jsem z prdele řekl nahlas všem co jsme byli nahoře na lodi. „Hoši, když už nic nemá, tak zkusíme jít všichni na jednu stranu lodě, třeba se tam ještě nějaká lahvinka najde“. To jsem neměl říkat. Jako na povel všichni najebaní šli na jednu stranu lodě a vypadalo to, že se převrátíme. Kelímky padaly, občas i někdo z nás, jen starší párek anglánů se nahoře drželi přišroubovaného stolečku a mysleli si že je to součást adrenalinového výletu, který si k nám přikoupili. Jinak se to, ale jevilo mořskému vlkovi. Starý kormidelník troubil klaksonem jako o život, zespodu přilítr další mladý borec, jeho syn, který nás usměrňoval velice zvýšeným hlasem.
V momentě jsem vystřízlivěl a litoval „jemného návrhu kamarádům“, který jsem před chvílí vyslovil. Mně teda docela lepilo. Vraťa K., který byl dole na lodi to později popsal, že to nebyla ani dole žádná prdel, že myslel, že se fakt převrátíme. Prdel ale ještě byla, že jak jsme se nahnuli, tak kormidelník loď trochu srovnal, ale v tom okamžiku nahoře všichni přeběhli zase na druhou stranu, protože jsme měli bobky, že půjdeme fakt ke dnu. Nakonec vše dobře dopadlo a vylezli jsme na břeh. Všichni jsme byli řádně kvoklí a někteří z nás vyrazili k Afroameričanovi na Tuborga.
Po prvním pivu už bylo jasný, že pro některé to bylo pivko poslední a jali se hajnout na sluníčku. Pinkli z nás na byli na mrtvici a plni smíšených pocitů. Pak se, ale vše uklidnilo a zbyl jen zmatek s placením. Na barák jsme se potom trousili různě.
Po večeřeli jsme a na místo činu se vrátili Priba, David, Vraťa a Vašek. Muzika byla opět skvělá, šupli jsme tam pár Tuborgů a po půlnoci klopítali na barák.

28 květen 2005 sobota
Snídaně v půl osmé, potom jsme uklidili na pokojích a sbalili se. V devět jsme museli z pokojů ven, aby je mohli připravit pro další turnus. Na tři hoďky jdeme nakoupit něco po obchodech a v jednu byl odjezd autobusem. Je to sranda, když Vám zůstanou peníze a tak je nakonec utrácíte za takové sračky, které byste si nikdy nekoupili. V obchodech to moc dobře vědí a jen se na Vás uculují.
Cesta busem byla v pohodě, aspoň tedy ze začátku, než se udělalo Jardovi špatně. Měli jsme celou cestu „peří“ jak to dopadne, nebyla to obyčejná nevolnost. Bylo mu tak špatně, že o sobě chvílemi nevěděl a trpěl jak kůň. Zimnice, chvílemi se neudržel na nohou, po cestě jsme mu několikrát zastavovali. Nejhorší to bylo kolem Plitvických jezer, ale kde chcete hledat nemocnici. Abych už nenapínal, byla to salmonela, která se později v Česku potvrdila po prvních vyšetřeních.
V půl páté přejíždíme hranice v Mikulově, pauza na jídlo a v sedm stojí autobus v Ráječku. Rozloučení s některýma na celý rok a je čas udělat pápá.
Kamarádi díky.

Chorvatsko 2005 výdaje:
6500 ubytování a polopenze
150 salámy
40 šumáky
120 utopenec
159 kazeta do kamery
3000 výměna EURO
120 tatranky
350 kredit
405 plechovky piva
65 pasta na zuby a žvýkačky
22 chleba
100 uzené
CELKEM 11030 korun

     scrajecko(c)2004
     Webhosting by www.s2ep.cz
webmaster | admin