|
 
Fotofalerie:
FOTO @ Zdeněk Přibyl
FOTO @ Luďa Kořenek
Video:
Pár pohyblivých obrázků (3:10) VIDEO ZDE
pátek – neděle 3.6. – 5.6.2011 Jeseníky
Jedeme na kola. Pocit cyklistického „mrnění“ se dostavil už brzo z jara. U několika z nás
se to objevilo téměř současně a to byla jasná výzva, aby se stanovil termín krátkého
víkendového výjezdu na kolech.
Přirozeně si telefonicky i osobně vyhrožujeme ve stylu „letos mám formu, co si mám napsat na
záda, až mně na ně letos budeš dívat.“
Termín je hotov, bez velkých příprav se prostě stanovil. Vyhovět se ale nedá všem a hned při
uveřejnění termínu někteří odmítají.
Za dosud nevyjasněných okolností odpadl jeden z kamarádů, který argumentoval, že je úplně bez
peněz. To jsme ale všichni a pro příště je třeba zvolit inteligentnější výmluvu, kterou by
kolektiv přijal.
Týden před startem nám odpadá i leader Jarda z Brna, který si zašel s drobnou bolístkou zad
na rozmasírování a po zřejmě neodborném zásahu maséra se zkroutil jako paragraf a bylo po výletě.
Konečná sestava tedy zní: Roman Pavlíček, Zdeněk Přibyl, David Kučera, Lukáš Drbušek, Ludvík
Kořenek a Tomáš Matula, a na poslední večer za námi přijel Luďa Přibyl.
Ona chvíle přišla v pátek 3.6.2011 v sedm ráno. Dvě auta nás s koly a bagáží přepravují do
Jeseníků a konečná stanice je v obci Vernířovice. Žádné prostoje nejsou trpěny. Jdeme do dresů,
zahajujeme vynikající kořalkou a nasedáme na bajky.
V loňském roce jsem doma zapomněl boty, letos boty dobrý, ale u zadního kola jsem při přepravě
ztratil gumu do brzdy. Bylo to v době, kdy už kompletujeme kola, abychom vyrazili na túru. V tuhle
chvíli ještě netuším, že budu jezdit všechny sjezdy dva dny po Jeseníkách jen na přední brzdu. Prostě
ve Vernířovicích a okolí žádný kšeft s kolama nenajdete. Se ví.
Startujeme v jedenáct, ale po pár kilometrech zastavujeme ještě ve Vernířovicích v hospodě. Není to
kvůli pivu, ale abychom se najedli. No, a když už jsme usedli, tak jsme rovnou vyzkoušeli i místní
chmelový mok.
Stoupáme do hory, je to asfaltošotolinová cesta do nekonečného kopce za neskutečného počasí. Přilby visí
na řídítkách a do našich vyholených satelitů pere slunko ffší silou. Následují první zastávky, abychom
neumřeli. Pak končí cesta a tlačíme do kopce po značce. Tento „nejetelný“ terén se nám moc nezamlouvá,
ale to netušíme, že tento víkend si tlačení kol ještě hodně užijeme. Ale je to jedno. Hlavně že jsme se
dostali ven a můžeme blbnout. Vždy je nejdůležitější, vůbec se na něčem domluvit.
Dostáváme se na vrchol kopce, kde je na značce „U Františkovy myslivny“ 1185 m.n.m. Značka je nesrozumitelná
a nevíme, jestli je doprava nebo doleva. Volíme sjezd s nadějí, že se to vyřeší. Hodně metrů padáme dolů
a už se nám to nějak nezamlouvá. V této chvíli už se snažíme držet hesla „zbytečně neztrácet výšku a ani
ji nenabírat“. Zastavujeme a nad hlavami se nám objevuje Medvědí chata. Přesně tam jsme chtěli jet. Když
jsme stáli nahoře, byla chata kousek od nás, ale neviděli jsme na ni. Vracíme se prudkým stoupákem.
Chata je zavřená, ale kousek dál je malá roztomilá chaloupka, kde stála na verandě naražená bečka s pivem.
Nesměle se ptáme, zdali bychom jim mohli malinko pomoct od této zásoby tekutin. Chvilka dohadování, chlapi
zrovna v chatě malovali (líčili) a nakonec majitelé souhlasí. „Jestli vám ale hoši nebude vadit, že je to
Černá Hora“. Zavětřili jsme a na dotaz odkud borci jsou, se ozvalo, Letovice.
Mění se atmosféra komunikování, jsou to téměř sousedé, bydlí 20 km od nás. Znají i naše kamarády. Nakonec
vyšlo najevo, že jsou to nimrodi a na tuto mysliveckou chatu jezdí 5x do roka, aby si střelili vysokou. Pijeme
zlatavý mok, je trochu zima a fouká, atmosféru to však nekazí. Chlapi nám radí nejkratší cestu na Dlouhé stráně
a vyrážíme.
Důležité bylo, odbočit u trianglu doleva, což se nám nějak nepodařilo a došlo nám to až po dlouhém sjezdu.
Nazpět se nám šlapat nechtělo a ti nejvíce unavení vymysleli, jak už to bývá, zkratku přes les. (později
jsme dohledali na mapě, že to bylo Rašeliniště mezi Velkou a Malou Jezernou).
Zažíváme, co jsme nezažili. Neseme kola borůvčím, které máme místy do pasu, já až po žebra. Takže to asi obyčejné
borůvčí nebude. Přeskakujeme potok a začíná kopec jak hovado. A mám také nutkavý pocit, že zvířata v těchto místech
vidí člověka poprvé. Jdu poslední a ostatní dočasní vůdci, kterým chci rozbít hubu, jsou daleko přede mnou. Moc
dobře vědí proč, jdu totiž po kotníky ve vodě a jakémsi močálu. Vpředu slyším chechtání, jak nakukují, jaké budou
v močálu moje reakce. Je to sice prudká stráň plná mechu a borůvčí, ale také plná vody a tůní. Naštěstí tady nekouše
žádná havěť.
Z dálky slyším škodolibý smích těch, co už jsou dávno mokří. Čekají, až i moje nášlapy zajedou do té bahnité břečky.
Nakonec jsme tuhle krkolomnou trasu zdolali, ale na kolech jsme se zatím moc nesvezli. Napojujeme se na cestu, která
nás ve sjezdu dovedla pod Dlouhé Stráně, a odtud jsme po asfaltce vystoupali nahoru k vodě. Někteří jsme tady
poprvé a pěkně do nás fouká. Objeli jsme si tohle obrovské dílo dokola, dali fotku a honem dolů do tepla. Sjíždíme
po asfaltu, kolem nižší přehrady až do Koutů nad Desnou.
Tady zastavujeme na jídlo, ale lokál jsme moc dobrý nevybrali. Každý z nás má ale takový hlad, že jsme ty jejich
„polotovary“ sežrali a pak si teprve stěžovali. Byl to fakt humus.
Pak už jedeme na ubytovnu přes Maršíkov a zastavujeme u dřevěného kostela. Koukáme na tu parádu. Je to nádhera zvenku
i zevnitř. Vůbec celá dědina mezi kopečky vypadá hezky, je na co se dívat.
Na barák jsme nakonec ani nedojeli a stavíme ve Vernýřovicích před penzionem „U čarodějky“ naproti kostelu. Venku na
zahrádce pijeme vynikající dvanáctku z kryglů, je teplo a posezení nemá chybu. Hned vedle nás v parčíku objevujeme
pomník, věnovaný obětím inkvizice. Právě tady ve Vernířovicích začal hon na čarodějnice díky ukryté hostii pro nemocnou
krávu. V této oblasti na Jesenicku a Šumpersku řádil jako inkvizitor Jindřich Boblig, který tady v 17. století nechal
upálit asi 200 lidí. Nejvíce čarodějnických procesů bylo hned vedle ve Velkých Losinách a v Jeseníku.
Sluníčko se s námi přes den nemazlilo a proto ani my se moc nemazlíme s lahodnou dvanáctkou. Po výkonu chutná skvěle.
Sedím jen s Romanem a Luděm, ostatní už jsou odpočívají na baráku. Tam se přesouváme, až když se stmívá a zdá se, že
máme perfektní náladu. Tu ještě vylepšujeme v hospůdce, kde bydlíme a pak jdeme ještě na pokoj poškádlit dva naše
spolubajkery abstinenty, co už byli v posteli, že takhle teda ne, že to by s námi jezdit nemohli.
Je ráno, hlavy nám moc nebolí a i kdyby, je to každého problém. Vyrážíme jak jinak než do kopce, po značce. Cesta časem
mizí, už se více tlačí, než jede. Krosíme po kamenech a klouže to, což dokazuje Romanova zkrvavená noha. Jsme stále výše,
kopírujeme jen malou cestičku a ve finále už kola jen tlačíme nebo neseme v prudkých stráních.
Pak se dostáváme na hřebenovku, která vede na Petrovy kameny a k Pradědu. Nesmí se tady jezdit na kolech, takže tlačíme,
ale časem to některé přestane bavit. Dostáváme se až na Praděd, polykáme pivo a potom už jen po silnici jedeme nazpět.
Z Vysočan za námi jede 120 km ještě Luďa Přibyl, který s námi strávil poslední noc. Večer jsme zapařili, ráno naložili
kola a tradá domů. Jsme náležitě vycukaní, hodní a připraveni zapojit se do rodinného procesu.
Bylo to krátké, prudké, výživné a léčivé.
ZPĚT na další cyklovýlety.
|
