Jak jsem přežil Drásala

sobota 2.7.2005 - Holešov

Drásala k narozeninám si nikdy nedávejte, protože strávíte celý den na kole a nezbyde vám čas na oslavu.

O Drásalovi jsem se dozvěděl 1,5 měsíce před závodem. S kámošem Jardem sedíme u kafe, když se zeptal. „Jedu Drásala, nejedeš se mnou?“ Následovalo několikadenní vylaďování, domlouvání a zjišťování. Do akce jsme vtáhli další tři naše kamarády ze zaměstnání a důsledně jsme se v rámci možností připravovali. Nic jsem od závodu nečekal, můj cíl je pouze dokončit a dát si tak hezký dárek ke svým narozeninám, kterých se dožívám zrovna v den závodu.
Dva týdny před závodem jsem na horském kole vyzkoušel zajet 100km v jednom dnu, spotřebovali jsme na to ale s kámošem Luděm celý den. Spíše jsme se jen kochali přírodou, než pořádně šlapali. Místo jonťáků do nás padlo 8 piv a v kopcích se více povídalo než pořádně šlapalo. Věděl jsem že Drásal je nejtěžší závod v republice a o to více mě lákal. S tou mojí plečkou se železným rámem a bez odpružené vidlice by to byla bomba takový závod dokončit.
V pátek jsme odjeli odpoledne do Holešova, prezentace je do 22hod. Skoro celý den prší a navečer se to trochu uklidnilo. V kempu se nás sešlo celkem 10 kamarádů z Ráječka, Blanska a Brna. Na uvítanou jsme si dali slivovici a zašli v kempu na párek a pivo. Se životosprávou jsem to nepřeháněl, jsem klidný, o nic nejde. U stolu byla prdel a nikomu se nechtělo jít spát do stanu. Čas ale plynul a déšť neustával. Louka je plná aut a borci dolaďují na kolech poslední detaily. My jsme to s pivem utnuli asi o půlnoci, kluci šli do stanů a já si rozestlal v místě kde jsme seděli na pivu. Vybral jsem nejsympatičtější lavečku, dal na ni karimatku a zalezl do spacáku. Nad hlavou mám přístřešek a bubnující déšť příjemně uspával. V jednu jsem poslal poslední esemesku do Ráječka že jsme připraveni a jal jsem se usínat.
Hlavou se mi honilo všechno možné. Projedeme celé hory v okolí, nahoře bude pořádná kosa, cesty budou samá voda a 115 km v tak těžkém terénu se mnou asi zamává. Převýšení je 3200m a limit je 11 hodin. Snad to nějak dopadne. Spalo se mi nádherně, občas jsem se probudil a déšť stále bubnoval.
Je sobota před šestou ráno, mám dnes 40 roků a k narozkám jsem si koupil za 600 korun startovné na Drásala. Borci na louce co už „Drásala“ jeli tvrdili, že v těchto sračkách je to „nejetelný“. Posnídal jsem chleba s máslem, papriku a dobrou vodu, z auta vydělal své stařičké těžké horské kolo. K tomuto kolu jsem přišel před třemi léty, když se na něm mému kamarádovi přetrhl řetěz. Jel zrovna přes Ráječko, tak mě je nechal doma v garáži. Rok se o ně nehlásil, pak si koupil nové a tak jsem si je přivlastnil. Nanýtoval jsem na ně starý řetěz, snížil sedlovku a hurá do terénu.
Teď na něm pojedu tenhle velký závod. Jediný tunning, který jsem na svém stroji udělal je, že jsem si za 50 korun koupil nové brzdové špalíky. To ještě nikdo netušil, že je to v tomto závodě jedna z nejdůležitějších a rozhodujících věcí.
Vyrazili jsme z kempu a na dvou kilometrech než jsme přijeli na start jsem byl durch a klepal jsem se zimou. Uklidňovaly mě ale Járovy letní návleky, takže mu muselo být ještě hůře. Já jsem měl čapáky pod kolena, na nich kraťase, moiru bez rukávů, dres s dlouhým a na něm neprofuk vestu bez rukávů. V kapsičce jsem měl pláštěnku, která mě později zachránila, jinak bych musel vzdát.
Tak a startujeme. Jsme úplně vzadu, takže 860 lidí je před náma. Rozjíždíme se v klidu a v prvním kopci stojíme frontu, než se vše srovná. Potom už pořádný kopec, přeřadil jsem si na „zbabělca“ a prodírám se dopředu. Ne proto, že jsem dobrý, ale všude okolo padají lidi do bláta, nebere jim to vzorek nebo se jim namotává přehazovačka. Prázdných kol jsem na prvních pěti kilometrech viděl aspoň deset. Zastavuji, močím a propadávám se o 50 míst. První kopec je za náma a začíná první sjezd. Byl jsem zvědavý jak to pojede, ale bylo to v pohodě. Jel jsem stejně rychle jako ti s odpruženou vidlou, najedl jsem se bláta a sjel z kopce, abych mohl jet zase do dalšího. Luďa je pár metrů přede mnou, hned na startu jsme se domluvili že pojedeme spolu i když jeden z nás na tom bude špatně. Ostatní kamarádi jsou před náma a ani v dálce nejsou vidět. Umyli jsme si kola v Rusavě před domem, kde byl dobrý člověk s hadicí a vyjeli další kopec. V následujícím sjezdu jsem hodil první tlamu na kořenech a sjeli jsme dolů na 25 kilometr. Tam na nás čekali všichni ostatní kamarádi a dozvěděli jsme se, že odstupují kvůli probržděným špalkům a jednomu se nevrací brzda. Dali jsme foto na rozloučenou a kluci jedou po silnici zpět do Holešova.
Jen ve zkratce co se mi honilo hlavou po startu na trati.
„Hurá už startujeme, nevadí že jsem durch, za kopečkama už bude možná svítit sluníčko“ „Možná jsem si měl vzít pláště s hrubším vzorkem“ „To je nádherný závod, a těch lidí..“ „Ty vole ty kopce jsou nekonečný“ „Pribo, ty hňupe, na co ses to nechal přemluvit“ „Proč jsem za hodinu spadnul víckrát jak za celý život“ „Kterej kokot tenhle závod vymyslel“ „Ty vole tak tohle asi nepůjde ani vytlačit“ „Proč to ti buzeranti nevyznačili tady tou druhou cestou, do takové střechy se přece nedá vyjet“ „No to si dělají kozy, to přece nikdo nesjede“ „Konečně půlka za náma“ „Ještě že je tady ten domorodec s hadicí“ „Proč už je tady zrušena ta občerstvovačka, když je za náma ještě tolik lidí“ „Ještě támhle za tu zatáčku a pak se vybliju, z čeho mě kurňa může být tak špatně“ „Snad už to z Trojáku dojedu, prý už jen 3 hodiny“ „Konečně, Drásal je nejlepší strejda“
Na trati zůstali Hanzoš a Ivoš, ti jeli před náma, ale později museli také odstoupit. Luďa si umyl kolo v řece, prověřil probržděné špalky a vyrazili jsme do dalšího kopce na první občerstvovačku. Vyjeli jsme tam celkem v pohodě, sil je zatím dost. Jsme na Tesáku na občerstvovačce máme najeto 25km a dáváme se do jídla. Napřed jsem sežral 5 půlkrajíčků chleba se sádlem a cibulí, bylo to přesolené, to kvůli křečím a bylo to v té chvíli nejlepší jídlo světa. Potom aspoň tři koláče, dva banány a hodně pití. U stánků stojíme po kotníky v blátě a začíná být hrozná zima. Dívám se kolem, skoro všichni to balí, nakládají kola do aut, nebo čekají, až pro ně někdo přijede. Vytahuji z kapsičky pláštěnku a klepu se jak drahé pes. Ještě s kolem ke kýblu se smetáčkem, umýváme převody a vyrážíme. Chvíli jedeme ve sjezdu a potom stoupáme brutus kopec na nejvyšší bod celého závodu, Kelčický Javorník. V té době je přesně poledne a teprve teď přestává pršet. Vytahujeme tatranku a banán a v té chvíli mi spadla brada. Od borců na občerstvovačce se dovídáme, že máme ujeto teprve 35km. Jsme čtyři a půl hodiny na trati a čeká nás dalších 80km!. Nevěděli jsme to, protože oba naše tachometry nám zdechly díky chladu a vodě hned na pátém kilometru. Ptáme se na možnost servisu našich arabů a případně dokoupení náhradních brzdových špalků.
Nasedáme na kolo a následuje sjezd, který se dá zažít jenom na „Drásalovi“. Chvíli úzká pěšinka, smrčky šlehají do obličeje, chvíli zase široká ale tak prudká a kamenitá, že všichni které s Luděm předjíždíme jdou pěšky. Asi nám z toho převýšení mrdlo v kuli, když jsme nesesedli a za chvíli jsem měl první vážnější pád. Ještě to ale tak nebolelo, tak jako později. Luďa na mě počkal a duněli jsme dále. Ve sjezdu jsem mrkal jak o život, aby mě víčka stačily otírat ty moje vyvalený bulvy od bláta. Později jsme s Luděm přehodnotili situaci a na sjezdy na Blanensku jsme se začali dívat trochu jinak. Náš extrémní sjezd korytem u nás doma od Jedle do Spešova odteď považujeme za mírné klesání v písku, kde mohou trénovat i malé děti.
Sjezd jsme dokončili a následoval stejný scénář. Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola. Najeli jsme do dědiny Lázy na občerstvovačku, pojedli, popili a byli velice vděčni dobrovolníkovi, který nám hadicí ostříkal kola. Bohužel barva našich rámů byla poznat jen prvního půl kilometru a už jsme zase ve stejných sračkách. Složení půdy se oproti předešlým kopcům změnilo, jedeme v jílovině a teď už nejde místy šlapat ani po rovině. Tolik pádů co jsem měl následující hodinu, jsem neměl za posledních deset roků. Vždy to bylo v hlubokém vyjetém korytu, kde jsem ustřelil na kořenu a prásk. Bylo to vždy tak rychlé, že jsem se nikdy nestačil ani vyklapnou z nášlapů. Scénář byl stejný, rána o zem, vylétl ze mě dech, potom pár kurev, zkusil jsem jestli nemám něco zlomené, Luďa se dochechtal a pokračovali jsme dále.
Sil je zatím dost, ale hodně tlačíme a smiřujeme se s tím, že do limitu už to nestihneme. Ludě chytl „kakánek“ a mezitím nás dojela sympatická paní, se kterou jsme v jednom kopci tlačili a dozvěděli jsme se, že už má odjeto 6 takovýchto závodů a že je třetí v celkovém pořadí. Bylo nám jí líto, trošku plakala, že v tomto terénu nestihne limit a že ho mohli pořadatelé posunout. Pokračuje jen kvůli manželovi, který ji na občerstvovačce přemluvil, aby ještě pokračovala. Loučíme se s ní a později jsme ji ještě v dálce zahlédli za sebou.
Sjeli jsme do Jarcové na nejnižší bod na 4 občerstvovačku. Už tam sklízeli stánek a zarazilo mě, že všichni závodníci, se kterýma jsme se tam potkali, to balili. „Serem na ně Luďo, jedem dál, já to chci dokončit“ Luďovi bylo vidět na očích, že kdybych tu větu neřekl já, tak by ji řekl on.
Přejeli jsme most, projíždíme Mikulůvkou a do protivky potkáváme dva borce, kteří nám tvrdí, že nejsou nikde značky. Nakonec se s náma ale vrací, protože jsem jim řekl, že nikde odbočka nebyla, že bych se jí všiml. Na konci Mikulůvky nám docvaklo že mají pravdu a vraceli jsme se. Chyba byla hned na začátku na mostě, tam to nebylo značený a stál tam borec co ukazoval směr. V době kdy jsme tam ale projížděli byl pořadatel zřejmě na večeři. Zasakrovali jsme si že jsme najeli o 4 kiláky více a duníme dále. Kmíháme si to po rovině a po asfaltu, dostávám i strach, protože na takový fičák nejsem zvyklý. Pak jsme ale jeli do takové střechy, že jsme šli s Luděm aspoň třetinu kopce pěšky. Poprvé sahám pro karbošnek, protože banány a tatranky do sebe nějak už nemohu dostat. Objevuje se i první studený smrtelný pot. Nechci propadat panice, ale že jsme teprve na 70 kilometru, to mě docela sere. Chvíli jsme se projeli po hřebenech, ale kopců tam bylo až moc. „Luďo, támhle za tím kopcem vzadu je Holešov“. Luďa ostří, ale nevidí. Má horší zrak a dohlédne jen do 40 kilometrů.
Špatně na tom nejsem jen já, Luďa má dobré sjezdy, ale teď ve stoupání je na něm vidět krize i na 50 metrů. Dáváme pauzu a klepem se jak ratlíci. „By mě zajímalo, jestli to tady ta špička jede, když nám to nejde ani vytlačit“. Potvrdil jsem mu to zakýváním hlavou těsně nad řídítkama. „Co myslíš, dokončíme?“ „Ty vole já nevím“ Cesta se trochu narovnala, ale Luďa přede mnou pořád tlačí. Hlásím. „Luďo není to už jetelný?“ Nic neřekl a bylo vidět že teď je to na morál.
Trochu jsme se potrápili, ale potom přišel sjezd a trochu odpočinku. V Luďovi později laply saze a to co jsem já chodil pěšky, on vyjížděl. Krize se zabydlela u mě a vydržela se mnou až do konce závodu. Umocněno to bylo navíc tím, že pátá občerstvovačka už byla uklizená a nikdo tam nebyl. V jednom kopci se Luďa zastavil, něco vytáhnul a podal mě. „Rychle to vypij, to je glukóza, udělá ti to dobře“. Dáváme pauzu a jsem vděčnej že se oteplilo. Kdyby zapršelo, tak mám u "Bludnýho" krásný pomníček.
Dostali jsme se na Troják, kde na nás čekal na občerstvovačce kluk s holkou, měli bedýnku s koláčama, tatranky, jonťák a dobrou vodu. Doplňujeme zásoby a pokračujem. Kamil N. nám posílá sms, že máme hodně jíst a držet plynulé tempo. Všechno mu věřím, se závody tohoto druhu má veliké zkušenosti. Škoda, že mu nevěřili kluci, když nám v pátek volal, že si máme vzít do kapsičky náhradní špalky. Nemuselo být teď na blití jenom mě.
Chvíli se jelo dobře, ale pak přišla zase krize. Tady jsem teprve pochopil jakou funkci má karbošnek. Už jsem necítil jestli mám hlad nebo žízeň, bylo mi jen špatně a trochu na zvracení. Za jízdy už se nedala sníst ani tatranka, ani banán. Jediné co fungovalo byl karbošnek a měl jsem dva. Díky nim se mi podařilo dojet na poslední občerstvovačku a tam jsme dali pořádnou pauzu. Kromě jiného tady měli jídla, která předtím nikde nebyla, jako třeba pivo a meloun. Začal jsem bagrovat půlkrajíčky chleba s máslem a salámem. Byla tam nakrájená cibule, tak jsem dal i cibuli. Pořádně mě vyhládlo, tak jsem do sebe zasunoval půlkrajíčky jako kazety do videa. Dal jsem jich pět a Luďa zdlábnul osm. Pak jsem přešel na meloun a dostali jsme k tomu pivo. Zadekloval jsem to koláčem a pokračujeme.
Před náma je posledních 12 km do cíle, jedou s náma ještě tři borci, které jsme dojeli na občerstvovačce. Nejprve jedeme 4 km stoupání, tady jsem si docela dával a chvílemi neviděl co zařadit, nebylo to průdké stoupání, ale táhlý kopec a byl jsem trochu přejezený. Ostatní jeli docela bomby, tak jsme se za chvíli roztrhali. Vyjeli jsme s Luděm nahoru a tam začalo zase psycho. Nahoru, dolů a pořád dokola. Často jsme tlačili a nemělo to konce. Nakukovali jsme do každé zatáčky co nás za ní čeká a sjezd pořád ne a ne přijít. Pak jsme se ale dočkali, dolů to nebylo nic příjemného, už jsem nemohl udržet brzdy, do předloktí jsem dostával křeče. Konečně jsme vyjeli z lesa a věděli, že zdárné dokončení závodu už nám nikdo nevezme. V cíli podřimovali dva rozhodčí s vlhkým notebookem, je to únavné čekat 12,5 hod na dva hobíky, co si chtějí něco dokazovat. S Luděm jsme to ale dokázali a udělali si zážitek na celý život. Jeli jsme to průměrem 9km/h, ale dojeli jsme. Padesáti procentům závodníků se to nepodařilo, i když byli zdatnější a měli kola desetkrát dražší než my. Mně pomohl závod dokončit Luďa a brzdové špalky za 50 korun. Luďa závodil podruhé v životě, já si už pár závodů prošel. Jsem přesvědčen že 99,9 procent účastníků v těchto podmínkách ještě nikdy nejelo a asi už nepojede.
Pořadatelům díky za mega akci, asi to děláte dobře, když se vám v takovém humusu postaví na start 860 lidí.

PS. Vítěz Ondra Fojtík je od nás z Blanska, tak jsem mu poslal sms, že kvůli tomu jak nám tu trať rozjezdili jsme přijeli až za dvanáct hodin. Ondrova odpověď zněla. „Já jsem se nadřel abych vám projel stopu, tak příště si to vyměníme“.
To znamená, že příští rok na Drásalovi opět nashledanou. Úkol zní jasně, zase dokončit a v pět hodin mít v cíli sežraný párek.

Ptáte se co bylo dál?
S Luděm jsme si umyli ksichty, převlékli se a sedli s kamarádama. Odzátkoval jsem litr slivovice a začali jsme slavit moje narozky. To, že jsme se řádně odstřelili vám nemusím ani psát, Radim Hladík s kapelou hrál skvěle, ohňostroj byl super, pivo dobrý. Bavilo nás to až do dvou do rána, pak jsem lehnul na louku přímo pod hvězdy, zalezl do spacáku a spokojeně usnul. Stan nebyl potřeba, po tom co jsem si prožil přes den nepolezu přece na noc do „hotelu“.
PRIBA