|
Jednou takhle v roce 1993 mrknu do novin „Týden u nás“ a čtu, že v sobotu se
jede v Blansku triatlon „Blanenský Plecháč“, objemy 1-40-10km. Závod začínal za tři dny, tak si
říkám, jdu do toho prsama. Naběháno jsem měl z fotbalu, na kole rovnováhu udržím, plavat umím prsa,
tak se není čeho bát.
Neodpustil jsem si ale v pátek před závodem „čoch“ v Ráječku, a abych to trochu napravil, v jednu
ráno jsem přestal pít víno a pivo, aby byla nějaká ta životospráva. V sedm ráno budíček a cesta na
kole do Blanska. U sportovní haly už bylo živo, tak jsem se zamíchal mezi svalnaté sportovce a okukoval,
kdo co dělá. Koukám, koukám a něco mě nesedí. Plno aut z různých koutů republiky, nabušení borci s
kolama co jsem nikdy neviděl, každý velkou kabelu, jeden na uších volkmena kvůli relaxaci, druhý do sebe
cpal těstoviny, třetí ládoval nějaký bobule. Mezi nima já, na zádech batůžek, v něm tatranku a tři
rohlíky, odhodlán podat co nejlepší výkon. Moje kolo bylo značky Favorit, taky speciálně upravené,
protože jsem mu sundal blatníky.
Zaprezentoval jsem se a šel k venkovnímu bazénu, kde se začínalo plaváním. Začal
jsem se připravovat a najednou mě polila horkost. „Ty vole kde mám plavky!!!“ Rychle jsem si od kámoše
půjčil auto a ve staré „hundrtce“ jsem to kalil domů do Ráječka. Koleje v Dolní Lhotě jsem nepřejel
ale přeskočil. Plavky jsem našel a davaj zpět. Zamknu auto, přiběhnu k bazénu a slyším svoje jméno a že
mám jít do dráhy číslo jedna. Natáhnu plavky a už slyším výstřel. Vyšlo mě to na vteřinu.
Skáču bez rozcvičení do vody
a plavu svoje „upravená“ prsa s nádechem do boku. Možná jsem byl jediný prsař, aspoň jsem tedy nikoho
neviděl. Ostatní plavali brutálního kraula. Já plaval jakoby uoško a nadechoval se na straně u
břehu. Na kraji bazénu stály dvě holky a chechtaly se mému stylu. Nadechoval bych se nejraději na
druhou stranu, abych se na ně nemusel dívat, ale uměl jsem jen na jednu.
Mezitím už jsem se musel vyhýbat
borcům, co už mě míjeli do protivky po obrátce. Našplíchali mě vodu do ksichtu, tak jsem chvíli
šlapal vodu a dostával se z šoku. Představa že musím plavat 10 krát tam a zpět mě děsila. Když jsem
byl v polovině plavání, elita už šlapala na kole. Když jsem měl tři kola do konce, byl už jsem v
bazénu sám. Když jsem měl jedno kolo do konce, odstartovaly ženský, dorost a další poloprofíci
se řítili přímo proti mně. Vše jsem přežil, ale ta chlorovaná voda mi moc nechutnala.
Pamatuji si
ještě, že jsem nemohl vylézt na břeh, ten malý rantl u stupínků byl prostě nepřekonatelný.
V době kdy jsem
sedal na kolo jeli všichni chlapi daleko v lesích v Moravském krasu. Bláhově jsem si myslel že
někoho z nich na těch 40 kilometrech dojedu, jsem přece dobrej ve fotbale. Kdo si ještě
pamatuje starou trasu „Plecháče“ ví, že jsem musel jet přes Skalák, Moravským krasem do Ostrova, Holštýna,
kopec do Lipovce, nahoře tradičně proti větru kolem Kojálu, a potom sjezd přes Kotvrdovice, Jedovnice a
Lažánky do Blanska. Celou trasu jsem nikoho nedojel a do depa přijel na posledním místě. V depu jsem
se s nikým netlačil, vítěz už si dával párek a mnozí měli kousek do cíle.
Vyrazil jsem na
běh a potom přišel zlom. Vyběhnu ze zatáčky podél řeky a najednou vidím, jak přede mnou na hrázi čůrá
nějaký tlustý borec s číslem. Nekompromisně jsem ho šmiknul a předposlední pozici jsem si celých deset
kilometrů hlídal. Běželo se z Blanska do Rájce k Šamotce a zpět. Jak se mi běželo nevím, silnice
chvílemi měnila barvu, tak jako já.
Svůj první triatlon jsem dokončil na
předposledním místě a ve dvě odpoledne už jsem dělal doma na stavbě a izoloval stropy. Musím se ale
přiznat, že ten den jsem toho na svém budoucím domečku už moc neudělal.
Od tohoto okamžiku jsem „vymetal“ několik roků triatlony, duatlony, časovky, cyklistické i běžecké
závody a drží mě to dodnes. Vyzkoušel jsem si závody v českém i evropském poháru, obyčejné "pouťáky"
i srandazávody. Naučil se vyhrávat
i prohrávat a hlavně jsem nasbíral spoustu neskutečných historek.
S triatlonem je to jako se souloží. Kdo nezkusil neuvěří, kdo zkusil nepřestane…
Priba
ZPĚT na hlavní stránku.
|
