Neobyčejná akce, setkání lidí co se běžně nepotkávají, ale dobře se znají.
Plán byl takový.
Honza Štěrba, náš kamarád se dožil 80. roků. Vymysleli jsme malé setkání, které by pro něj
nepředstavovalo žádnou starost, výdaje a aby neměl nervy z výsledku.
Akce byla tajná, věděla o ní pouze Honzova manželka Erika a příprava této akce trvala
měsíc.
Cílem bylo sehnat kontakty na lidi, kteří s Honzou závodili, které trénoval v cyklistice,
nebo se jen s nimi kamarádil. Chtěli bychom se v jeden den společně setkat. Samozřejmě vše
se muselo udržet v tajnosti, aby to bylo překvapení.
Přece jenom jsme se ale zamýšleli jak moc to tajit. Našla se totiž spousta lidí, kteří to spíše
kritizovali a museli jsme poslouchat řeči typu „vy ho chcete v jeho věku zabít, bude to pro něj
šok, chcete mu přivodit infarkt….“
Neposlouchalo se to hezky a na klidu nám to nepřidávalo. Zvolili jsme malý kompromis. Honzovi
jsme s Petrem Formánkem nahlásili, že za dva týdny přijede Ruda Hansgut, chce Honzu vidět a zve
nás do Vranové do hospody na pívo, kde si chvilku posedíme. Tím pádem držel Honza v povědomí, že
něco bude a malinko s tím počítal.
Nemá cenu se rozepisovat. V den „D“, kdy na Honzu čekalo ve Vranové na sále 70 lidí, se rozhodl,
že nikam nepojede, a že si když tak sedneme někdy jindy. V té chvíli hrozil infarkt spíše nám.
Ve čtvrt na tři jsme ho jeli vyzvednout, ale odjeli s nepořízenou. Dali jsme tedy chvíli pauzu a
ve Vranové naložili do auta dva jeho veliké kamarády a vydali se za druhým pokusem.
Mezitím jsme na sále probírali tu horší variantu, že když to nepůjde, nejsme malé děti a budeme
se muset pobavit sami.
Druhý pokus vyšel a auto vyrazilo do Vranové. Hned dalším autem jsme tajně naložili Honzovu manželku
Eriku a jejího bratra.
Potom už to byla „pastva“ pro oči. Náš oslavenec vstoupil do sálu, zapomněl na svůj špatný zdravotní
stav a následovala jedna velká euforie. S některými se neviděl desítky roků a kamarádů bylo tolik,
že si prakticky ani nesednul.
Nebyla to událost pouze pro Honzu, ale i pro nás ostatní, protože ani triatlon ani cyklistika
už nás po těch letech tolik nespojuje, takže se tak často nevídáme a musím přiznat, že některé
účastníky jsem ani neznal.
Je krásné, když chování jednoho člověka zapříčiní, že se kvůli němu sejdou lidé, co chtějí poděkovat,
zhodnotit, a užít si vyjímečného setkání s tímto člověkem.
Honza nám vstoupil do života a tak nás ovlivnil, že si z něj v mnohém bereme příklad, klaníme se
před jeho činy, úspěchy, výroky, vytrvalostí a hlavně před jeho energií, kterou věnoval druhým.
Jeho tělo vypovídá o tom, že to nebylo vždy lehké. Spousty úrazů ve sportu i mimo něj, ale vždy se
vrátil ke sportování a kamarádům. Bez nich mu to nešlo.
Z mého pohledu.
Kdysi, před x léty, jsem Honzu poznal. Bylo to v Blansku, v plaveckém bazénu, u velkého skla oddělující
bazén, kdy už jsme se po plavání připravovali na odjezd domů a koukali na ostatní plavce.
Sedím tady s kamarádem, kterému se před měsícem podařilo dostat se na vrchol osmitisícovky Cho You a s
Honzou mě právě seznamuje. V tuto chvíli se začala jedna z mých životních kapitol, kdy poznávám člověka,
se kterým v budoucnu prožiji spousty krásných okamžiků, na které se nezapomíná.
I přes značný věkový rozdíl spolu závodíme v triatlonu, cestujeme na kole a jezdíme na běžkách. Poznal
jsem Honzovu chatu ve Škrdlovicích u Dářka, kterou vlastníma rukama zvelebil, a do které se za prací a
za rekreací najezdil tisíce kilometrů na kole. Nejenom on, ale i my jsme sem podnikli mnoho cest jak na
kole, tak auty a strávili tady nádherné víkendy.
Těch zážitků je spíše na knihu a nehodí se do tohoto článku, který je hlavně o tomto krásném setkání ve
Vranové. Honzo přejeme hlavně zdraví.
