|
Drásala k padesátinám (2016)
Bajkový očistec v Holešově
sobota, 25.6.2016
Drásala se mně podařilo „ochutnat“ dvakrát. Nejprve jsem si ho dal ke čtyřicátinám a
byl to toho roku nejhorší – nejnáročnější Drásal v jeho historii, protože před samotným
startem 15 hodin pršelo a voda na nás ještě padala i první tři hodiny po startu.
O dva roky později, kdy jsem trochu zapomněl trasu a respekt polevil, opět jsme s
kamarádem roztočili pedály.
Nyní po osmileté pauze přišel opět absťák a touha po vyčerpání, bolesti, nových zážitcích
a také zvědavost, jestli na to ještě mám.
Příprava byla mizerná. Od ledna najeto pouze 1300 km a vyjížďky žádné dlouhé, maximálně
jednou za týden 2 - 3 hoďky a to ještě se zastávkou na pivo.
Těsně před závodem zrušili účast dva moji kamarádi, takže těchto deset hodin bude o samotě
a nebudu moct s nikým pokecat. Ale naštěstí jsem nevyměknul a také proto, že by můj
„vlažný“ trénink byl k ničemu.
Probouzím se do dne, který si člověk většinou pamatuje na celý život. V autě je naloženo
i kolo pro manželku Leu, protože na mě bude dnes asi dlouho čekat. Ve čtyři ráno startujeme
směr Holešov a počasí připomíná dovolenou u moře. V půl čtvrté ráno je venku prádelna,
ani náznak chládku a to se teprve rozednívá.
Za hoďku a půl po kávě na benzínce ve Vyškově vystupujeme v Holešově. Od kamaráda vyzvedávám
startovní číslo a začíná příprava.
Jídlo, zavodňování, skládání kol, pumpování, kontrola karbošneků, náhradní duše, plnění
bidonu, oblékání atd. Nakonec ještě na kolech malá obhlídka okolí a jedeme na start na
náměstí.
Mezitím už jsou 2 hodiny na trase závodníci, co si dnes vybrali trasu Obr Drásal (177 km).
Vybral jsem si tu menší, trasu 117 km s převýšením 4 km. Podle startovního čísla patřím do
páté vlny, tak pusa manželce na rozloučenou a poslušně se zařazuji. Pozoruji borce kolem
sebe a vypadají odhodlaně, tak jako já.
Je půl osmé ráno a startujeme. Na náměstí je plno diváků, většinou doprovod závodníků. Pozvolna
se rozjíždíme, fotím a také za jízdy točím kousek videa. Fotoaparát pojede se mnou, takhle to
mám nastaveno celý život, protože člověk časem všechny prožitky zapomene a jediné co zbyde, je
fotografie.
Počet snímků se ale odvíjí od fyzické zdatnosti fotografa, tak fotím hned od začátku při každé
příležitosti, kdy mně jde ta mašinka za jízdy vytáhnout. Přijdou na trati totiž chvíle, kdy
si na ten krám ani nevzpomenu.
První stoupání na kopec si pamatuji z dřívějška a zase se tady udělal špunt. Využívám to k močení,
protože jsem to se zavodňováním trochu přehnal. Je to ale naposledy, kdy provádím tuto činnost.
Později mně na občerstvovačkách pořadatelé 5x doplní bidon a naleju do sebe asi deset kelímků s
pitím. Všechna tato tekutina ze mě odejde přes dres a na záchod půjdu poprvé až za 11 hodin.
První kopec dobrý, tady jsme si s bajkery pokecali a ve druhém kopci také trochu. Ve sjezdu jsem
se odvážil předjet pár lidí, co brzdili více než je zdrávo. Mám nové kolo a není to zas až takový
problém.
Na první z osmi občerstvovaček mně moc chutnalo a bylo tam narváno. Pak už jsme stoupali na nejvyšší
bod a ve finále poprvé tlačili. Dojeli nás bajkeři se zelenými čísli, kteří jedou o 60 km více než
my a byl to zážitek. Tam, kde my jsme už kola tlačili do prudkého kamenitého a kořenového kopce,
oni pořád jeli. V tomto prudkém kopci pro nás nepochopitelné.
Jsme na nejvyšším bodě závodu, kde je další občerstvovačka. Je zde i rozhledna a někteří turisté
nad námi kroutí hlavou. Docela je chápu, vyšli si na sobotní procházku na krásnou romantickou
vyvýšeninu ochutnat samoty a krásné přírody. Nečekaně se jim zde ale vyrojilo několik set upocených
cyklistů, co si nahoře na občerstvovačce co nejrychleji narvou do držky kus melounu, koláč nebo
jablko, chrstnou do sebe dva kelímky tekutin a zmizí.
Doplňuji si nahoře pití, polknu dva kousky melounu a hurá dolů jedním z nejlepších sjezdů. Je hodně
kamenitý a pamatuji si z dřívějška, že když bylo napršeno, plno lidí šlo dolů pěšky a taky plno lidí
spadlo.
S novým kolem si to užívám, karbonový rám s kvalitní vidlou nádherně „žehlí“ šutry a několik závodníků
předjíždím.
Scénář během závodu v první polovině byl stejný. Vyjedete kopec a zase ho sjedete, sem tam rovinka a
sem tam asfalt. Mezitím občerstvovačky, jíte, pijete, vyvalujete voči do kopce i z kopce, je vám
hrozné vedro a toužíte aspoň na chvíli po rovině. Bolí vás ruce ze sjezdů a do kopce koukáte na převody
pod sebou, proč vám nejde zařadit lehčí převod. Nejde, zařazeno totiž máte „žolíka“ neboli „večerníčka“
a lehčeji už to nejde.
Druhá polovina.
Dlouho před závodem jsem zaslechl a také se nechal nalákat, že Drásal má 40 – 50 km nových tras. Byla
to pravda, většina byla v druhé polovině závodu a byl to masakr.
Pamatuji si, že na 75 km jsem sám sebe v duchu chválil, jak jsem na tom dobře, že mně to zatím jede
bez sebemenší krize. To bylo ale naposledy, kdy jsem si tuhle odvážnou větu řekl. Pak už šlo do tuhého.
S první polovinou tratě to nešlo vůbec srovnávat. Sesedal jsem z kola stále častěji a tlačil do kopců.
Závěrečných dvacet kilometrů bylo na morál. Tam kde jsem tlačil, posedávalo a polehávalo stále více lidí.
Některých jsem se radši zeptal, jestli jsou v pohodě. Jeden borec ležel hlavou vzhůru, ruce rozpaženy,
držel bidon a nehýbal se. Naštěstí jen odpočíval, ale vypadalo to strašidelně.
Nepotkával jsem ale jen cyklistické „trosky“, bylo i plno lidí, kteří kopec jeli a mě tlačícího předjeli.
Zažil jsem taky bajkera, co mě předjel, pěkně poděkoval za uvolnění stopy, popojel 50 metrů a skácel se i
s kolem. Kvůli křečím musel docela dlouho ležet, tak jsme se míjeli ještě jednou.
Křeče, to byla zvláštní kapitola. Stačilo to trochu přehnat a hned se ozvaly. Pokaždé, když jsem se snažil
nasednout na kolo, chytala mě křeč do pravého lítka. Někdy se mně podařilo nasednout až napotřetí.
Kilometr po kilometru ale přibýval a cíl začal být v dohlednu. Po poslední občerstvovačce jsem se naposledy
prošel do kopce, kde zase stáli nebo leželi bajkeři. Trochu škodolibě mě těšilo, že jsou o deset i o dvacet
let mladší než já, ale hlaďákům ani křečím na věku nezáleží, když to přijde, sekne to s každým.
A pak jsem si užíval posledního sjezdu. Hrozil defektem, místy byla na cestě navážka se spoustou skla. Byla
by to škoda mít defekt pár kilásků před cílem.
Smažil jsem to dolů jako bych chtěl ještě někoho předjet a málem si rozbil hubu. Ohnul jsem se před haluzí a
vlítl do vymletého rygólu, který mě roztancoval, ale nakonec jsem to ustál. Dole už jsem se viděl v cíli, ale
nějaké děti na křižovatce v dědině mě směrovaly doleva a hlásily, že ještě devět kilometrů. Myslel jsem, že si
dělají srandu, ale bylo to fakt nekonečný a ještě s jedním kopcem, kde jsem musel zase tlačit, už to fakt nešlo.
Je mně jasné, že jsem to neměl na úrovni profíka, protože tihle lidé přijeli do cíle o 4 hodiny dříve. Ale
přicházejí zároveň o velký zážitek, kdy jako amatéři bojujeme chvílemi o holý život.
Na druhou stranu my, ze slabších kategorií nezažijeme zase jejich závodnické zážitky, kdy se na trase závodníci
hlídají a čekají na vhodnou příležitost, kdy v kopci udeřit, soupeře setřást a zvítězit. Je to ale v trochu
jiných dimenzích, kdy při vysokém průměru moc trasu nevnímají a sjezdy jedou stylem, že se nám nezasvěceným tají
dech.
Tělo a srdce je neskutečná mašina, která jede nepřetržitě a než se navždy zastaví, provede spoustu úžasných výkonů.
A Drásal byla jedna z mnoha kapitol v mém amatérském sportovním životě. Díky za tuto zkušenost.
fotky v plné velikosti ZDE
Ten nejhorší Drásal byl ale TADY
|
