Jablonné v Podještědí 2008 - týden na kolech i jinak…

foto Jablonné 2008

je vloženo i v textu.

(21.6. – 27.6.2008)

sobota, 21.6.2008
Je sobota osm ráno a máme sraz v Kunštátu na dvoře vily našeho vedoucího . Známých tváří vidím ale zatím jen málo, někteří už jsou na cestě . Zastavuje transit a v něm moji kamarádi „šmitlík“, „schr“ a „pavlas“. Objímačka se Šmitlíkem, protože ho po roce vidím asi poprvé, nasedáme do aut a vyrážíme. Letos jedeme již po jedenácté a čeká nás tuzemsko, Jablonné v Podještědí.
V poledne jsme na místě, po 230 kilometrech vystupujeme v kempu, který je obyčejný a kde nás čeká týden lumpačení.
Rukou potřásáme kamarádům, se kterými to táhneme spoustu roků a jiskra v jejich oku naznačuje, že do toho jdou opět prsama a naplno. Samozřejmě nemám na mysli jen denní etapy na kole, ale především tu omáčku, když se na kole nejezdí. Je to bez bab a tím pádem nikdo necafrá, nevyzvídá, neradí, nedoporučuje a nevyhrožuje. Proto i dospělý se tento týden může chovat jako malé děcko. Zařádit si, popít si, zahulákat si, prdět, říhat, plivat, mýt se kdy uzná za vhodné, nebo si zapomenout vyčistit zuby.
Vítáme se venku se správcem , rozdal nám klíče a dáváme si pivo. Jarda kamarád necyklista pivo nepije, jen rum. Trochu se nám zakuckal, až nám z toho zatrnulo, že se udusí. Nosem ale vdechnul trochu vody na zvlhčení sliznice, později nabral i barvu a řekl nezapomenutelnou větu. „Hoši jak já piju rum, tak ten osmý ještě lepí, ale potom už je to dobrý.“ Jak dobře pije rum, tak dobrý je to také kuchař a už vytahuje svoje trumfy. „Kluci kdyby jste měli trochu hlad, vzal jsem malinečké selátko .“
Jdeme na chatku a tady byl první moment překvapení. Nečekal jsem žádný veliký komfort, ale z chatky jsem se trochu vylekal. Jsme letos první, co se tady ubytovávají a je to docela znát. Nějak nám nesedí co bylo v propozicích a jsme trochu v rozpacích. Uvnitř vlhko, kosa, trocha smradu, ale nechce se mi to rozvádět.
Beru kolo a jedu se trochu projet, poznat město atd. Nakonec přijíždím až k zámku Lemberk , je už zavřeno , tak jsem si projel okolí. Ještě před výjezdem k zámku jsem projížděl okolo zajímavého obrovského torza stavení , kde bydleli všichni ti, kdo na vrchnost makali. Jsem jako u vytržení, je tu tolik historických památek a zajímavostí, že ani nezbývá čas vše objet.
Barokní budova Špýcharu z 2.pol.17 století sloužící k uskladnění obilí. Chodilo se sem opravdu hodně .
Zděný domek od roku 1879 používán jako Česká škola , v roce 1938 používán jako vzdělávací sídlo Hitlerjugend.
Hrázděné domky ze 17. a 18.století, bydlelo v nich služebnictvo a poddaní. Vodárenská věž z roku 1734.
Některé památky jsou v dezolátním stavu, jako třeba kostelík, kde prostor s náhrobky zůstal zarostlý. Prostě nejsou peníze a také někdo, kdo by se o to staral. Šmejdím po různých sochách menších i velkých , vytesaných kamenech , opracovaných kamenech , kostelících, kapličkách, léčivých pramenech , zahrad plných soch, kolem torza úlu který vypadá jako z Babičky od Barbory Panklové. Fotil jsem jak o život a užíval si dávné historie.
Večer byla pařba před hospodou, vyžebrali jsme televizi a s holanďanama koukali na fotbal . Družba byla skvělá , po dvou hodinách už jsme spolu plynule hovořili.

nedělě, 22.6.2008
Budíček v osm, spal bych, ale kdo spí – nežije. Snídani má někdo z vlastních zásob, někdo si nahlásil polopenzi, takže já, jako starej skrblík snídám na pokoji, protože mám kabelu jídla. Potom na snídani za chlapákama do hospody skáknul jen na pivo a jdeme poprvé do dresů. Startuje se různě, některé skupinky už jsou dávno pryč, je to taková ta první nedočkavost...
Jsme rozhodlí si to letos opravdu užít a vše pečlivě plánujeme . Startujeme v sestavě Milan Sochor, Roman Pavlíček, David Kučera, Milan Švec a Priba. Je 10 hodin a roztáčíme kola směrem na Ještěd. Za Jablonným jedna fotka . Jedeme v aerodynamické formaci přes Valdov, Dubnici, počasí přeje a ejhle, místo defektu přichází žízeň. Všichni bychom klidně pokračovali, ale Šmitlík trvá na svém, že se musí zavodňovat. Sedáme na zahrádku, jedno rychlé pivo a start. Žibřidlice, Křížany a ejhle. Zavodňovat chci pro změnu já.
Vysvětluju „jakobycyklistům“, že je to dovolená a že se na ní nemá spěchat. Perfektní dvanáctečka a potom ještě jedna, při posezení pod pergolou je pěkný pohled přímo na Ještěd. V půl jedné startujeme, je to ještě hodně daleko , před náma je Ještěd a teď už je to hodně do kopce . Vyjíždíme na chatu Pláně na pivo a polívku. Při čekání na polívku mrknu na televizi, byla tam nějaká pohádka a v ní hrál Kemr. Najednou se otočil z obrazovky na nás a řekl „nekvaltuj“. Tak jsme nekvaltovali.
Poseděli jsme a potom po značce až nahoru na Ještěd. Stoupání je chvílemi docela na hraně, obdivuji Šmitlíka, který si ohnul nejmenší talíř a musí jet všechno na prostřední dekl. V dáli už je ta potvora vidět. Jsme nahoře a máme najeto jen 30 km. Vybírám nejvyšší místo a beru kamínek svému psovi na hrob, snáším mu šutry ze všech svých výletů. Jdeme jak jinak dovnitř do hospody a dáváme si pivo za 45 korun.
V 16 hod start dolů s dalšími kamarády a rozdělujeme se, protože někdo chce jet po silnici, někdo zase terénem. Dole se setkáváme na křižovatce . Chvílemi stál sjezdíček za to a jsme v Kryštofově údolí u kultovního místa, které znáte asi z televize. Fotím kamenný most seshora a pak se fotíme dohromady , je to opravdu nádherné dílo. Jmenuje se Novinský viadukt, vybudovaný v letech 1898 až 1900 z kamenů těžených v okolních lomech. Je 230 metrů dlouhý, má čtrnáct oblouků o rozpětí až 12 metrů. Trať přemosťuje údolí říčky Rokytky ve výši 29 metrů .
Borce zmáhá žízeň, nečekají a odjíždějí . Seděli ale o kilometr dále na zahrádce u silnice, tak jak jsem projížděl, zavolali na mě.
V 17,30h startujeme, projíždíme údolím, kde některé fasády jsou nádherné, skládané z břidlice . Dále jedeme Chrastavou, kousek lesem a sem tam zastavíme na focení a Roman hodí do objektivu občas nějakou čuňu . Dále projíždíme Bílý kostel a dále musíme 10 km po státní silnici. Jezdilo jedno auto za druhým, ale naštěstí za krajnicí bylo hodně místa, tak se to dalo přežít. V půl osmé jsme dorazili do kempu a sedli si na pivo za dozoru správce. . Potom odskočili udělat nějakou hygienu, najíst se a večer se všichni scházíme v hospodě. Chvíli jsme v hospodě, chvíli před chatkami u slivoviček, ořechovek a nějakého Štikovýho lektvaru . Zase tlemíme na fotbal. Finále jsme zapařili u nás na chatce.
Ke spánku se ukládáme ve dvě ráno.
Dnešní bilance 66km, v sedle kola 4 hodiny.

pondělí, 23.6.2008
Budík v půl deváté, chytám spánkový deficit, pařili a vykládali jsme do dvou do rána. Rychlá hygiena, jídlo mi nějak nejde, tak jdu za chlapama do hospody na snídani a dávám si pivo s kávou. Snídaně se protahuje, je o čem vykládat, polovina nás vyjela na kolech, polovina sedí. Je už deset a cítím jak celá parta zdechá, Roman a Davda lehají do postele, Milan P nahazuje na noťasu internet, aby si trochu porenčoval svoji autodopravu .
Startujeme v půl 12 sestava Roman P, David K, Milan Š, Milan Š. Vedu peloton a projevuje se moje slabost v orientaci. Zabloudili jsme už ve městě. Nevím co jim je k smíchu a proč padají z kol. Přejíždíme v Jablonném státní a jedeme dlouhé rovinky do Petrovic, odbočujeme ze silnice na červenou a pak už jen samá paráda. Luka, lesy zarostlé trávou , pořádné kopce, šutry a fotíme jak o život . Šmitlíkovi znepříjemňuje cestu opět ohlý nejmenší talíř, takže nemůže zařadit a bez zbabělca jede i ty největší šlupky na prostřední tác. Ještě hůře jen na tom Milan S, jeho nedoladěná fyzička a stokilová postava si dává v největších kopcích pěkně zabrat, ale našimi neustálými pokřiky, že je dobrej, ho dostáváme až nahoru.
Jedeme přes Krásný důl (405m.n.m.), padáme prudšími kamenitými sjezdy směr Dolní sedlo. Po cestě je plno pěkných šutrů a skal , hodně zastavujeme na focení a sem tam si hraju na horolezce . Sjezdy jsou vynikající, kamenité i kořenové. Kdo nemá techniku, chvílemi potupně tlačí z kopce. Jsme v Dolním sedle a jedeme přes obec Chotyně. Na tachometru jen 18km, chtěli by jsme se najíst, ale je tady v okolí zvláštní jev, hospody mají v pondělí a úterý zavřeno. Nechápeme.
Jsme v Grabštejně a jedeme na zámek, protože dvě hospody u vlakové stanice mají také zavřeno. Vyjíždíme k zámku pěkným stoupákem plným serpentin, zpět to bude šmakulózní sjezd. Jsme na zámku. Je zavřeno, ale už jsme otupělí. Ptáme se aspoň zedníků na nějaké občerstvení. Je z boku zámku. Ve dveřích voláme a vítá nás sympatická kočka , co nás zve dál do netradiční hospůdky. Je to odměna za vše, co nás po cestě naštvalo. Milý úsměv, pivo, suvenýry , ochota povyprávět nám o zámku a o tom jak se vyrábí suvenýry. Čumíme jak paka . Sedí se dobře , na závěr si dáváme kafe a ve tři hodiny pokračujeme. Na cestu nás vyprovází úctyhodný strom kmet .
V Dolním sedle se opět projevily moje orientační schopnosti, ale kluci se alespoň podívali po městě a poznali jsme spoustu lidí, kterých jsem se ptal na cestu. Poslední komunikace se dvěmi spoře oděnými děvčaty s kamarády pěkně zamávala. Byla to jediná chvíle, kdy jim nevadilo že stojíme.
Konečně jsme našli značku a po zelené stoupáme do kopce. Navštívili jsme totální pecku Popova skála (565m.n.m.). Chvíli to trvalo než jsme se tam vyškrábali a po cestě nám málem umřel Milan . Pěknou techniku v prudkém stoupání po kořenech předvedl David K, skoro mu praskly šlachy, ale vyjel téměř všechno. Ten výhled ze skály stál za to.
Sjíždíme dolů, míjíme Pekařův kříž, dole od rozcestí zase stoupáme a dost tlačíme . Někteří u toho vypadali docela prošitě . Potom sjezd do Polesí na 2 piva a polévku. Je 18 hod. Stoupáme ještě dva kopce, sjezd, jedna fotka , pak přes silnici pod hrad Lemberk a do Jablonného. Na náměstí pivko a jedeme do kempu.
Večer posezení u piva a pak pařba před chatkou .
Dnes 37km, 4 hodiny v sedle.

úterý, 24.6.2008
Budík v půl 9, Jarda Jíra a Milan Peška dnes změnili taktiku. Přivstali si a před pátou zmizeli chytat ryby. Oděni v maskáčích a s výbavou jako kdyby jeli do Norska, jeli nakonec jen do Jablonného na rybník čubat vodu. Už včera Jarda vyhrožoval jak rybám popíchají šňupáky. K večeru jsme je pak navštívili, já tomu ale nerozumím, připadne mi to jako nekonečný čekání na něco.
V klidu jsem si dospal, udělal nejnutnější hygienu a na chatce se objevil Míra Kučera. Do pondělka musel ještě pracovat, tak přijel až dnes. Zaskočili jsme do kempu na kávu, která mi po zaplacení trochu zhořkla. Narychlo jsem si vypral, potom už jdeme do dresů a start až před dvanáctou po modré směr Heřmanice, po cestě fotka u ruského pomníku .
Letos jsou ty starty hrozný, nejsme schopní se vymotat. Připadne mi, že vyjíždíme, kdy ostatní už se fotí před návratem zpět do kempu. Jedeme Než jsme se stačili zadýchat, je tu první hospoda a opět se u nás projevuje pocit, že jsme převážně na dovolené . Zastavujeme, slézáme a objednáváme piva.
Nevím jak to dělám, ale neumím vybrat pořádnou hospodu. Majitel se tvářil kurevsky odměřeně hned od první chvíle kdy jsme vešli. I když jsem pěkně pozdravil, poprosil o šest piveček a hned je zaplatil, zdvořilost prostě nepomohla. Piva na tácu jsem hned odnesl na zahrádku, kde jsme poseděli. Nespěchali jsme a dali si za chvíli ještě další kolo. Sluníčko nás hřálo a bylo o čem kecat.
Prosím ještě šest piveček hlásím majiteli. Čekáme, čekáme, už to bylo dlouhý, pak vykoukne pinkl na terasu a řekne: „ty piva už tady máte leklý…“ Měl pravdu, u pultu v prázdné hospodě bylo na tácku 6 piv bez pěny. Abych to uzavřel a nezabíral zbytečnostmi tyto stránky. Je spousta podnikatelů co mají nádherné hospody, kde se cítí člověk dobře. Tenhle šulín k nim ale nepatří a patřit nebude. Poslední pivo a šmytec20080624003.
Sedáme na kola a snad už začne cyklistika. Mizíme od domů a lidí, stoupáme po červené lesem ke hradu Sokol (592m.n.m.). Závěrečné stoupání je výživné, jsme spokojeni, aspoň teda já se Šmitlíkem a nevšímáme si nadávek, které pod náma slyšíme a které jsou asi na naši adresu. Jsme nahoře, je tam pár rozpadlých zdí a žádný výhled, s tím jsme ale počítali. Sjezd si vychutnávám a spoléhám, že mě nezradí materiál, na kterém sedím. V té rychlosti by to bylo asi bebinko, které bych hned tak nerozchodil. Dostáváme se k německé hranici a stoupáme k rozhledně a budově Hvozd . Milana S jsem takhle ještě nadávat neslyšel. A furt používal moje jméno. Skoro celý kopec nesl kolo na zádech nebo tlačil. Nám některým nestokilovým se to dařilo jet na kole. Nahoře jsme se ale sešli všichni. Milan vykroutil šátek a uklidnil se. Rozhledna byla zavřená, je přece pondělí. U budovy Hvozd (750m.n.m.) si dáváme pivo za šedesát korun a Míra nám řekl úžasný fór o ušním mazu, zubním kazu a poševní kvasince. Jakmile nás přestalo bolet břicho od smíchu, bereme kola a pokračujema dolů po červené. Je 16,30 hod. Před startem ale ještě jedna fotka s kamarádem Romanem , co se mnou jezdí už rovnejch deset roků.
Počátek sjezdu byl ve znamení nesení kol, bylo to hóódně kamenitý . Potom to byl ale masakr, kopíroval jsem Šmitlíka, který jel přede mnou a byly tam úseky, že kdybych neviděl že to sjel, nikdy bych to nedal. Sjeli jsme do Krompach, po modré do Mařenic a sedli na zahrádku na dvě piva a sekanou. Je 18 hod. Poseděli jsme a jeli do kempu.
Večer mžourám z postele na svoje kamarády, kecal bych taky, ale nejsem schopen udržet víčka a z ořechovky už mě pěkně pálí žáhec. Naposledy jsem je těsně před usnutím slyšel někdy v půl jedné ráno.
Dnes najeto 35 km a v sedle 2,55 hod.

středa, 25.6.2008
Vstávám po půl deváté a dá se říct že všichni co tady jsme, odjíždějí do města dát si snídani. Také neváhám, protože u náměstí je pekárna s pěkným posezením a příjemnou obsluhou. Můj jídelníček je třeba změnit, tak volím koblihy a čaj, místo každoranního snídání loveckého salámu nebo vysočiny. Chuťovka to byla vynikající a zadeklováno bylo presíčkem. Jedeme na chajdu. Davda ještě opravuje ohnutý talíř a vyrážíme na kolo.
Tentokrát jen v sestavě Davda, Míra a Priba. Pavlas a Schr zjistili, že se v nich probouzí romantika, volí dnes pěší trasu po městě. Ale i další z nás volili tuto variantu .
Vyjíždíme jak jinak než ve dvanáct. Hned v Jablonném najíždíme na modrou, která nás dovede oklikou pod kopec Jezevčí vrch (665m.n.m.). Pro jistotu dáváme ještě v motorestu narychlo pivo a duníme do kopce. Nejprve nenápadně, nohy došlehaný od trávy, pak začal les, pořádný brdy a dnes se z toho vyklubala nejtvrdší etapa ze všech kopců co jsme jeli.. Byly tady kopce, které když jsme tlačili, tak jsem chvílemi myslel, že mi upadnou lýtka. Navíc to bylo okořeněné tím, že s děláním značek na křižovatkách si tady moc hlavu nelámou a přes den jsme čtyřikrát zabloudili. Pijáky jsme neřešili, toho jsem si vytáhnul až večer, ale trošku pálily kopřivy . Na Jezevčí vrch jsme se nakonec vyškrábali a jdeme do sjezdu. Ten byl chvílemi pikantní a v jednom úseku jsem si zajel takovou hranu, že to byl asi nejlepší dosavadní výkon v mých sjezdech. Samozřejmě napřed mi to ale předvedl Šmitlík.
Sjíždíme do Mařenic, zase do hospůdky se zahrádkou, kde na nás už čekají Milan Peška a Jarda Jíra. Narvali jsme se šnyclama a sedíme u piva. Příjemný vrchní nám hlásí, že se blíží něco velkého, na různých místech že padají kroupy a ne zrovna malé. Jdeme dovnitř do hospody, protože začíná pršet. Sedíme v teple u piva, kávy a čekáme až to přejde.
Později startujeme a volíme ještě zajížďku po značce, Jarda a Milanem jedou do kempu nejkratší cestou.
Cesta byla ze začátku parádní, sice mokrá ale chvílemi pěkná . Pak začalo přibývat kopců, bláta a míst která se obtížně jela. Nakonec na nás začalo pršet, ale odměnou za všechno nám byly dva dlouhé sjezdy. Trochu se i padalo na mokrých kořenech. Dojezd do Jablonného byl vyjímečný, bouřka nad náma a nekonečné proudy vody. Vytáhnout foťák jsem si už vůbec nedovolil.
Později večer ve zprávách hlásili, že nejhůře v republice na tom bylo Liberecko. Honza Štěrba dojel večer odněkud, kde vzala voda autobusovou zastávku, ostatní zase popisovali velikánské kroupy a na zahrádce převrácené stoly a deštníky. Takže jsme z toho vyvázli dobře. Byli jsme tak zaliskaní od bláta , že jsme vlezli i v hadrech pod venkovní sprchu .
Večer byla mňamka a ve společenské místnosti jsme koukali na semifinále fotbalu a pojídali teplé selátko. Ve druhém koutě se chlapi mrkli na počítači na čerstvé fotky a bylo nám dobře. Postel přišla na řadu ve dvě ráno.

čtvrtek, 26.6.2008
Pospali jsme po pařbě až do devíti a některým bolí po včerejšku mezi ušima. Jedu s kamarádama do pekárny na snídani. Sestava je Jarda Jíra, Milan Peška, Honza Štěrba a Míra Kučera. Koblížky a presíčko byla ranní šmakulóza. Jedeme zpět na chajdu a dolaďujeme techniku. Kola je třeba promazat, po včerejším dešti už mně stačil zrezivět řetěz. Něco nestačilo vyschnout, jako sedlo, boty a část baťůžku. Kolo je po menší údržbě zase v cajku a už je poledne. Dnes jedeme na výlet autem v sestavě: Milan peška, Jarda Jíra, Míra Kučera a Priba. V plánu je projet si na kolech Kryštofovo údolí a zajet do Liberce navštívit Jarču a Honzu, kamarády se kterými jsme se setkali kdysi na Slovensku.
Na kolo se jaksi nedostalo, v Kryštofově údolí jsme se jen prošli kolem mostu, tohle dílo z pořádných šutrů fakt bere dech. Hned vedle seděl na židličce devadesátiletý stařeček a pásl krávy. Dali jsme řeč, postěžoval si nám že je jediný soukromý zemědělec v okolí a byl moc zklamaný, že jeho mladí o tohle nemají zájem. Na krávy nám prozradil, že včera zdrhly a že dnes mají za to „haus arest“.
V Liberci navštívili nově budované lyžařské středisko , kde má být v roce 2009 mistrovství světa.
Následně proběhla plánovaná návštěva. Oba dva jsme viděli po několika letech, šli jsme k nim na zahradu a ugrilovali nám pochoutku. Zahrada byla ale uprostřed města, z čehož jsem byl docela nervózní, nejsem na to zvyklý. Míra si mezitím odskočil z Liberce na Ještěd a vrátil se za náma. Pěkný výkon, vybejčit ten kopec.
Je skoro osm večer a jedeme zpět, na další žranici, protože je dojídačka selátka. Pivo jsme dopili a zbyla ještě kapka rumu. Jarda v tom rozmaru poprvé za všechny ty léta „béknul“ . Jeho píseň „Letěla letka nad Brnem“ mi ještě teď zní v uších .
Večer se tak rozjel že došlo i na páky , zpívalo se, bubnovalo a bylo dobře . Opět měl na mě Jarda svoji zapeklitou otázku : „ty vole co bude až tady nebudem? Kdo komu dá hlavu?“ Z tohoto večera si bohužel nástup do postele nepamatuji a také veliké parkoviště přes které jsem se vracel mi připadalo jakési úzké. Pravdou je, že poslední večer se vydařil a těch trumfů, co chlapi v závěru vytáhli a předvedli bylo dost. I našim místním kamarádům bylo dobře.

pátek, 27.6.2008
Je ráno, taková normální věc, co se stává vždy, když hodně zapaříme. Dnes jedeme domů, je to smutné, ale vše jednou končí. V době kdy vstávám, už mi někteří třesou mojí rozespalou rukou, že prý zase někdy a že to bylo dobrý. Hromadně se fotíme na parkovišti a pak naše parta řídne. Jaroušku , bude mi bez Tebe smutno. Byl jsi ikona toho zájezdu.
Dobrý to fakt bylo, banda chlapů, co blbli jako malí kluci a dobíjeli si baterky pro další lidské příběhy, na své pouti životem. Kéž se zase setkáme.
Mizí jedno auto za druhým. Naše chatka má sbaleno, rozlučka se správcem a jedeme do města do pekárny . Kakao, šátečky, limonádka, rohlíček, zákusek. Vše podle plánu , až se sprčil strejda Jíra. „Holky nemáte rum?“ „Nemáme“ Nekecejte, přece nám nechcete tvrdit, že v pekárně nemáte rum.“ Sympatické ženy se chvíli radily a zezadu přinesly flašku. Náš zákazník, náš pán. Určitě nechtěly pokazit tuto českou tradici. Skleničky se také našly a dáváme první kolo v rumech . „A tak teda ještě kávičku si dáme paní a že jsem tak smělý, prosím ještě tu špičku“. To by člověk nevěřil, kolik se dá vypít k jedné špičce rumů.
Ale už dost blbnutí, platíme a děkujeme ženám za jejich ochotu, dobrotu, laskavost a odvahu, čeká nás cesta domů. Po cestě ještě návštěva průrvy Ploučnice a kluci ještě navštívili spolužačku .

Zítra už bude zase vše jinak, rozprchneme se do práce, k rodinám a svým nejbližším. Začne všední život a kdoví, kdy si na sebe zase vzpomeneme, že bychom se měli sejít.

Vzpomínky, co se honí hlavou:
Chatky s kuchyňkou co nemají kuchyňku - budova se sprchama kde je jen jedna - vedoucí restaurace co nechce peníze - kopce kam se podíváš – občas krkolomná cyklistika - televize před chatkou - létající kamarát "chobot" a pes který mu podrazil nohy - kolující griotka v pet láhvi – nechtěné blinkanečky - míchaná vajíčka za 60 korun - koupaliště ve kterém se nikdo nekoupe – rybník kde Jarda dvakrát urval rybářské krmítko - předražená nepovedená káva kterou Milan vrátil - Jaroslav zpívající „letěla letka nad Brnem…“ – krátké vyjížďky, kdy nám průměr neustále kazily hospodypečlivě plánované trasy – krásné hrady, zámky a dálavy - focení všeho a v každé poloze - zasloužená posezení po vyjížďce – štika co může být i chlapkameny co vypadají jako varhany – devadesátiletý soukromý zemědělec – nekonečné dálky - bezedná ořechovka - ochotné ženy v cukrárně, které se nebály nalít nám rum – zámek Lemberk a okolní památky které chátrají – prase, co muselo umřít, abychom měli mastné huby.

Uff, byla to pořádná hokna to proložit těma fotkama, příště už na to jebu. Tohle mně hlava nebere.

Kdo jste tyhle naše obyčejné příběhy dočetli až do konce, klaním se před vámi, za výdrž a přízeň. Díky Priba .

Výdaje:
Nákup jídla, pití 400,-
Nájem 1500,-
Klobásy 110,-
Chleba a polévky 55,-
Pivo po hospodách ;750,-
Jídlo po hospodách 630,-
Suvenýry 150,-
CELKEM 3600,-;

Další naše vyjížďky:
Chorvatsko 2003
Chorvatsko 2005
Maria Alm 2007 - Rakousko


     scrajecko(c)2004
     Webhosting by www.s2ep.cz
webmaster | admin