SOBOTNÍ I JINÉ BAJKY S OZAJSTNÝMI KAMARÁDY
Po kliknutí na nadpis a naskočí text.
Seznam článků.
První jarní vyjížďka 2011
Drásal 2008
Praděd 2008
Mufloní stezka 2008
Sněžné po silnici 2007
Na bajku i do kostela 2007
Ve středu Česko-Slovenska a Ferdinandsko 2007
Neznámo kolem baráku 2007
Týden Maria Alm, Rakousko 2007
Děčínské pískovce 2007 (2)
Děčínské pískovce 2007 (1)
Bike Hády 2007
Kosa nekosa 2007
Novoroční vyjížďka 2007
Poprvé na Alexandrovce 2007
Merida Jedovnice 2006
Ytong bike tour 2006
Žernovský mazec 2006
Dvoustovka 2006
Ledová vyjížďka 2006
Bajkový kamarád 2005
Chorvatsko - týden na kolech 2005
Visalaje - prodloužený víkend 2005
Bajkový podzimní víkend 2005
Bílé Karpaty - prodloužený víkend 2005
Visalaje - prodloužený víkend 2004
Chorvatsko - týden na kolech 2003
Všechny fotografie
TADY.
Sobota, 16.4.2011
Vzhledem k časové tísni, se na kolo dostáváme s několikatýdenním zpožděním. Je sobota dopoledne
a nasedáme na kola. Narychlo jsem očistil loňské bláto, namazal řetězy a hlavně odpumpoval kola.
Nejistě nasedáme na kola a zacvakáváme boty do nášlapů. Sjezd Blanskem kolem polikliniky je
ještě nejistý, ale později se rozvzpomínáme na staré bajkerské grify a pomalu získáváme jistotu.
Jedem kam jinam než do Moravského krasu. Je tam klid, málo aut a je na co koukat. Nikam
nespěcháme, proti dopolednímu chladnějšímu počasí jsme vyzbrojeni a řádně zatepleni.
První zastávka je u ČKD, kde skupinka nadšenců natáčí zřejmě nějaký šotík z dřívější doby.
Pozorujeme za bránou
„budovatelský průvod“
, který za zpěvu hrdě kráčí vstříc výsledkům.
Po chvíli průvod končí a všichni se
vracejí
, aby vše zopakovali. Kyneme jim že jsou
dobří a pokračujeme. Ceste vede kolem sléváren, kde je část kolem silnice vzhledně
vyspravena
.
Zastavujeme až na Skaláku, kde fotím
včelín
, který nebyl kvůli stromům nikdy vidět a na
který jsem kdysi narazil, když jsem touto strání tlačil kolo a objevoval kamennou stezku, kterou se
kdysi chodilo nas Skalák na vyhlídku.
Jinak v krasu právě probíhal den země a všude sbírali dobrovolníci odpadky, kterých byly kolem silnic
spousty nasbíraných pytlů. Uklízelo se i ve velké, za mostem směrem k Balcare dokonce uklízeli, nebo
spíše rozebírali celý
dům
. Ten určitě pamatoval.
Dále zastavujeme na Punkevkách, kde nás chytil první jarní hlaďák a dáváme si párek v rohlíku. Cena
osmnáct korun na chuti moc nepřidává, ale co se dá dělat. Jedno malé pohlazení tady ale bylo, objevuji
starou cestu se
schody
, které jsem se předtím nikdy nevšimnul. Jarní vyjížďka krasem má
svoje kouzlo. Stromy ještě nemají listy a je vidět plno skal, které přes léto nemáte šanci spatřit.
Další zastávka je u vchodu do
Amatérky
, který nám připadal docela zajímavý. Po cestě potkáváme
přímo u silnice srnečka, který měl pro strach uděláno, a nehnul se ani když jsme zastavili na
focení
.
Kousel před Sloupem objevujeme zřejmě
psí hřbitov
, kde je několik
hrobů
a
hrobečků
.
Vypadalo to pěkně a zároveň
smutně
.
Jsme u hotelu Broušek a provoz je veliký. Potkáváme dokonce i
cyklokamion
, babička byla na
prvním jarním sběru šišek do kamen. Hotel Broušek je zvenku vkusně
upraven
, pryč jsou doby
křivých stolů, kde nechtělo pořádně stát ani pivo.
Vyjíždíme
prudký kopec
a odbočujeme k
vápence
. Je ale zavřená, protože je to soukromý
pozemek. Pokračujeme po
cyklostezce
stále do kopce, kde nám pár s kočárkem radí, kudy se k
lomu dostaneme. Stálo to za to a do bývalého lomu byl
pěkný výhled
. Popojíždíme ještě kousek a
výhled byl ještě
lepší
.
Sjíždíme do Šošůvky a
mezi poli
pokračujeme stezkou do Holštýna. Nohy bolí, tak na chvíli
sedám
.
U Kaštanu odbočuji na
značku
, Lea pokračuje po silnici. Cesta úzkou pěšinkou je bajkersky náročná,
hodně kořenů a šutrů, párkrát jsem vytrhnul nohu z nášlapů na poslední chvíli.
Jsme v
Holštýně
a kam jinam vede cesta, než za kamarády do hospody. Vytáčím číslo jednoho z kámošů
a než zazní tón, v té chvíli právě on vchází do hospody. Krásná náhoda. Hned si přisedají, Joža po roce díky
svým pokusům v kuchyni trochu přibral a vypadá trochu jako
Bruce Willis
. Za chvíli přijíždí
bratranec
Luďa
a debata u piva je v plném proudu.
Po uhašení žízně se loučíme, po cestě jako vždy po několikaletém intervalu fotím
Holštejnský hrad
a jedeme do
Vilémovic
. Minule mě tady zaujalo velice pěkné a vkusně zbudované
náměstí
,
které hrálo na sluníčku krásnými
barvami
.
Cesta vede do Jedovnic, kde absolvujeme ještě jednu návštěvu a poslední fotka je u
Klímova závrtu
.
Sjíždíme do Blanska, ale musíme trochu kličkovat mimo hlavní silnici, protože je hezky a u ředitelství ČKD nás
čekají policajti, jak nám volali naši kamarádi. Nechce se mi zrovna moc dýchat do přístroje a plnit státní kasu,
ze které si každou chvíli někdo něco ukradne. Takže jedeme jinudy.
Najeto 46 km a po takové dlouhé přestávce to náramně chutnalo.
nahoru
sobota 5.7.2008
Fotografie
TADY.
Je to tři roky, co jsem cíleně prožil jeden ze dnů, na které se nezapomíná. Tehdy se mi drsný
název Drásal vryl do paměti.
A je to tady zase, touha každého z nás, něco si dokázat, jít do extrému, vyzkoušet sám sebe a
pořádně si máknout. Má to dvě podmínky, musíte být zdraví a trochu trefení do palice.
Protože je Drásal vždy na moje narozeniny, opět jsem si ho dal jako dárek.
K tomu, aby vše chutnalo jak má, je třeba mít kamarády, se kterými tento závod pojedu a prožiju,
samota mi moc nevoní. Zpočátku jich bylo hodně. Na jaře, kdy jsem si tuhle akci naplánoval jako
sportovní vrchol roku, nás bylo do mikrobusu. Týden před závodem zbyli jen Jarda Derka, Libor Skála
a můj bratránek Luďa Přibyl. Ten dokonce oželel pouť ve své rodné vísce a odjel do Holešova,
dobrovolně si vodrovnat tělo. Drásal se prostě neodmítá, kdo jezdí na bajku, tento zářez musí mít.
Je pátek odpoledně, čekám na odvoz. Brňáci se přihrnuli v půl šesté, narvali jsme auto věcma a hurá
na to. Druhým autem jel Luďa z Vysočan, sešli jsme se v Holešově.
Každý vypláznul 700 korun za startovné, postavili jsme stany a hurá do hospody. Protože patříme do
amatérů, volíme hospodu místo masáže.
Večeře skvělá, na pití dvanástečku, řekli jsme si o ni servírce celkem čtyřikrát. Před stanem jsme
to ještě zaklopili slivovicí, to aby žalódek se ustálil a o půlnoci zaleháváme do spacáků.
Spaní perfektní až do půl šesté. Probudily mě mírné tlaky, tak honem na záchod. Byl jsem rád, že
je
to tak brzo. Za prvé nemusíte stát frontu před obsazenýma hajzlíkama a riskovat nebezpečí, že
svěrače
vaše zboží neudrží, za druhé, svůj produkt nemusíte tahat na kole do kopců. Jakmile jsem
vyprázdnil útroby a vyšel ven z pokojíčku TOY TOY vidím, před hajzlíkama už je fronta. Střídala
mě slečna s hajzlpapírem, malinko se na mě pousmála, zřejmě byla ráda za předehřev prkénka. Na
víc lidí už se nedostalo, trpělivě stáli v řadě a v obličeji jim bylo vidět, že vteřina pro ně
byla jako minuta. I tohle je Drásal.
Je 7:45 h a stojíme na startu. Variant jak to pojedeme bylo několik.
Nejblbější byla jet hned od startu naplno a postupně přidávat.
Druhá nejblbější byla držet se v první skupině a když to nepůjde, spadnout do skupiny druhé.
Varianta z těch reálných byla jet ve středu balíku, aby nás potom někdo nezdržoval v prvním kopci.
Nakonec se ale jela moje taktika. Vystartovat zezadu a radovat se z každého předjetého soupeře.
Jako jediný jsem totiž Drásala jel a věděl jsem, že na případné zrychlení bude příležitost celý
den. Tento závod totiž není na hodinu.
"Připravit, pozor, TEĎ !!!" Prásk, rána z děla, vpředu se spurtuje o nejlepší fleky, ale my
vzadu další minutu stojíme. Než se vpředu profíci poskládali na úzkou silnici, v klidu jsme si
ještě pokecali a vynulovali tachometry.
I nasedáme i my a míjíme kruháč. Za jízdy fotím jako o život, za pár let to bude jediná vzpomínka
pro mě i moje kamarády. Chvíli se vezeme po asfaltu a je tu první kopec. Je ucpaný cyklistama.
Sesedáme jako ostatní a potupně tlačíme. Jarda mi nadal a s Liborem se šli vyčůrat. Ztrácíme
cenné minuty, které by nám mohli v závěru chybět. Za chvíli nasedáme a začínáme závodit. Jeden
kopec a dolů, druhý kopec a dolů. A tak to bude celý den. Mezitím už se na špici ve sjezdech
padalo a nebyla to zrovna malá bebinka. Zapadený jazyk, zlomené obratle a přilba na šrot,
zlomená ruka druhého závodníka, to vše svědčí o tom, že na špici se jezdí asi o trochu rychleji.
Cíl na tomto závodě jsem měl jediný. V pět hodin mít sežranej párek. Za mokra jsem to už jel,
dnes je sucho, tak to musí vyjít.
Vše mi došlo v polovině závodu. Docvaklo mi, že pokud bych chtěl mít v pět hodin ten párek
fakt sežranej, měl jsem si ho vzít s sebou do batůžku. Smiřuji se s tímto krutým osudem, že
jsem pomalý, přece jenom už mám 43 járů. Dupu do pedálů, Jarda s Liborem zmizeli, počítal
jsem s tím, že se s nima uvidím až v cíli.
Celý závod jedeme s Luděm, sem tam někoho předjedeme, sem tam šmikne někdo nás. Hýbeme se v
poli bikerů, kde nikdo nemá jistotu, jestli dnes dojede. Jedno máme společné, fšici chceme
do cíle. Jdeme za tím sice pomalu, ale nekompromisně. Všude po cestě se válejí gely, jak je
do sebe profíci na špici mačkají, je mně jich líto. Kdyby viděli jak na občerstvovačce chutnají
ty půlkrajíčky se škvarkovým sádlem, jebli by na chvíli s kolem a dali si taky.
Tak pozor, aby to zase nevypadalo že jsme vzadu nějaký máčky a že jen žereme chleby a kocháme
se výhledem z kopců.
Samozřejmě, že jsme makali taky. Do kopců z nás lilo a chvílemi nepřetržitě, skoro curůčkem
odněkud z přilby stékal pot. Dolů jsme to duněli také hlava nehlava. Rychlých sjezdů jsme se
nebáli a technické singltreky jsme skákali jak kamzíci.
Ne všem, ale tato fyzická námaha dělala dobře. na čtvrté občerstvovačce, kde jsme zastavili,
seděl na zemi borec a byl úplně mrtvej. Za celou dobu co jsme ládovali chleby, koláče, jonťáky
a další dobroty, se tento polomrtvý bajker nepohnul ani o milimetr. Nepil, nejedl, nehýbal se.
Přemýšlel jsem jestli dojede. Tenhle stav nás nakonec potkal taky, ale ne v takovém měřítku.
Měl jsem pár chvilek, kdy je blbě, nejde jíst, hlava bolí. Kapsičky plné jídla, ale tělo nechce
ani musli, ani banán, ani tatranku, prostě nic. Takovej klasickej amatérskej hlaďák, kdy místo
jídla spíše hodíš tyčku. Zde se mi, ale osvědčil jako minule gel, který jsem si za 35 ká koupil
na prezentaci. Vmáčknul jsem ho do sebe a za 5 min jsem byl v cajku. Prdel je, že to bylo skoro
v tom samým místě jako v roce 2005.
Jinak, když jsme u těch gelů, bylo neskutečný, kolik toho bylo poházenýho po trase. Profici to
do sebe mačkali jeden za druhým a na cestách to leželo prakticky všude. Akorát bych to teda
nechtěl uklízet.
Sem úplně zapomněl, že ještě nejsme v cíli. Takže jedeme s Luděm, máme toho plné brýle, na
kecání už toho času není, každý bojujeme sám se sebou. Sem tam nás šmikne dvojkolo, borcům v
těch sjezdech není co závidět a nechápu, jak to v některých úsecích dělali.
Jedeme a najednou ejhle cyklista, ale bez řetězu. “Máš ho? Mám. A nýtovač máš? Už ne, zničil
jsem ho.” Nedá se nic dělat, I když to máme rozjetý na vítězství, zastavujeme, vytahujeme
nýtovač a opravujeme. Borec spokojenej jak želva, opět se mu naskýtá možnost, že večer řekne
v hospodě chlapům, hoši dojel jsem Drásala. Kolem jedou dva borci, řetezy suchý, násilně je
zastavuji a mažu vlastní olejničkou, přece to vrzání kluci nebudete poslouchat až do cíle.
Dobré skutky máme za sebou a nabíráme opět rychlost do cíle. Tělo vorazilo, tak to teď zase
trochu jde. Pár pěkných sjezdů, pár krutých výjezdů a je tu předposlední občerstvovačka.
Tady je pro mnohé zlom. Hlavně pro mě.
Snažíte se jíst, ruka se klepe že byste mohli z fleku cukrovat na kšeft v pekárně a nejraději
byste si lehli. Letos navíc vím co mě ještě čeká a dobrý pocit z toho nemám. Sličná dáma mi
vnutila kelímek s polívkou, po pozření zjišťuji taktickou chybu, protože si teď nemůžu dát pivo.
Dáme si s Luděm teda aspoň fotku, to jako na památku, kdyby jsme po cestě zakalili.
Jedeme hnusnej několikakilometrovej kopec, který se normálně za čerstva jezdí dvacítkou. Já
ho jedu šestkou. Je to hrubej asfalt a nekonečný zatáčky. Zařazenýho mám “večerníčka”. V
hlavě vám šrotují různé voloviny a je to nekonečný. Luďa mi ujel, dojel jsem si nějakýho
mlaďocha a jedeme spolu. Je mně blbě a chci k mamince. Začínám hodně pít a pak i jíst. Sežral
jsem dvě musli tyčinky, nejlepší na světě.
Je tu poslední občerstvovačka, nic na ní není, jen jsem si doplnil pití, poděkoval holkám za
to že nás celý den obsluhují a dal jim z kapsiček všechny odpadky co jsem měl. Do toho hrbu
co mě teď čeká, bude každý deko dobrý. Na kopci na mě čekal Luďa s tvrzením, že limit v pohodě
stíháme, jedeme pár vlnek a jdeme do sjezdu. Krve by se ve mně nedořezal, nějak dlouho nebyla
na stromě značka, Luďa už taky přibrzdil a co teď? Jedeme dolů cestou, kterou jsme na začátku
stoupali, a přijet máme přece jinudy. Nakonec se objevilo mlíko, ale nahnáno jsme měli pěkně,
vracet do toho brdu bych se nechtěl.
Slyšíme hudbu, pár zatáček po parku a projíždíme vítězným obloukem. V cíli na nás trpělivě
čekají naši nejdražší. Podávám Luďovi ruku a jeho spokojené oči bych vám přál vidět.
Když bych měl tento závod popsat slovy vítěze, který to měl za pět hodin, moc dlouhé by to asi
nebylo a znělo by to asi takhle.
Ráno vystřelili, tak jsem za to pořádně zabral, pět hodin jsem se jebal po lese, ani nevím
kde, na konci v posledním stoupáku jsem urval soupeře a pak už mě jen mlátili po zádech, zatímco
Priba žral tatranku někde na Kelčským javorníku.
Tak to je všechno. Díky všem, co mi dali po cestě najíst a všem co mi udělali pěknou sobotu.
Dali jsme to za nějakých deset hodin, ale to je nepodstatný. Jarda s Liborem nám nadělili
hodinu a večer se pak omluvili fernetama. Koncert kapely večer byl skvělý a ve dvě ráno jsem
usnul jak mimino.
Jak mi později napsal můj spolubiker Luďa “to tričko Drásala budu mít hodně rád” a vo tom
to přece je.
Články kamarádů:
Luďa Přibyl
Rosťa Žák
Ivo Viščor
Další fotky z Drásala:
foto z Bike tuning
foto z MTB bike
foto z Bikemaraton Drásal
foto Kocián
foto Ivoš
foto Varanasi
nahoru
sobota a neděle 7.6 - 8.6.2008
Více fotek
TADY.
“Udělat na Medarda výšlap, to může ty vole napadnout jenom Tebe”. Řekl mi Oskar při cestě z
Praděda domů.
Teď už je to jedno, zadky ani kolena už nás nebolí a máme o jeden přijemný zážitek více. Jak to
tedy bylo?
Každý z nás si chce občas zdolat nebo splnit nějaký cíl, sen a vybere metu či výzvu, která je v
určitém úseku jeho života vrcholem.
Nepamatuji, už kdy to bylo, ale někdy na jaře 2008 jsme stále více skloňovali slovíčko
Praděd.
Nikdy jsem tam nebyl a za ostudu to nepovažuji, člověk nemůže být všude.
A tak jsme udělali termín, který byl ještě hodně daleko, ale najednou bylo šest ráno a stáli
jsme v Blansku na značkách, nabuzení, že dnes to teda dáme.
Před tím se ale děly věci. Původní záměr malé partičky, co si to užije se zhroutil hned na
začátku. "Kdybys to nevyslepičil každýmu koho potkáš, nemusela to být taková masovka". Tohle
jsem slyšel hodněkrát a je to pravda. Pradědem jsme žili, těšili se a plánovali jej.
Vím, někdo Praděd neřeší, je spousta blanenšťáků a okolních, co ráno sednou na kolo, vyjedou
na Praděd a ještě se ten den vrátí. Jenže hospody jsou už ale zavřený, protože je před půlnocí
a tohle jsme my nechtěli. Takový výlet se musí zhodnotit, probrat, zapít, vychutnat. Chtěli
jsme si užít, vědět kudy jedeme, kochat se, užívat si a těšit se na finální kopec. A proto se
zbrojilo, vylepšovaly se kola, kupovaly hladké pláště na bajky, dolaďovala se fyzička. Některým
se ladění z časových důvodů nedařilo a tak nakonec naskočili na kolo bez tréninku a prostě to
neřešili a vyjeli. Tak takhle nějak probíhala příprava.
No a pak přišel večer před startem. Na diskuzním fóru kamaráda bigZ byla panika, jak kdybychom
jeli na Čumulungmu. Nedařilo se mi v pátek ani nikoho přemluvit do hospody na pivo, životospráva
byla přednější. Některá děvčata navíc později přiznala žaludeční potíže před startem, inu nervy
před velkou akcí.
Je sobota ráno před šestou. Jedu za bigZ pro kameru, čeká před domem a je zádumčivý. "Co je,
děje se něco?" "Nic, jen čekám až uzraje boban." Tento problém nejde řešit ve skupině, beru kameru
a odjíždím. Z Blanska nás startovalo ráno 6 a doprovodné auto. Další lidi pak z různého místa.
Někdo z Brna, někdo z Rájece, Blanska, Kojálu, Vysočan. někdo vyjel v šest, někdo v šest ještě
sladce spal. Jedu v partičce Hanka, Lea, Jirka, Roman D., Petr Š. a pomalu vjíždíme do krasu.
Roman D. suše nahlásí že nás dožene a vrací se zpět přes Blansko do Rájce, pro něco co zapomněl.
Krasem stoupáme do Vysočan. Jsme tam v půl osmé, potkáváme další výletníky. Jdu do sámošky nakoupit
sladkosti, zatímco někteří už netrpělivě startují, mezi nima už opět Roman D.
Pokračujeme za nima přes Nivu, jézédáckou dálnicí do Repech (tady v 8 hod) a odměnou nám je 10 km
sjezd do Hamrů, pár dědinek a zastavujeme v
Mostkovicích
. Po cestě lesem jsme zahlédli opřená
kola třech našich kamarádů, jasný signál, že lozí někde ve stráni a hledají plechovku. Geokešáci
jsou ve svém živlu. Z doprovodného auta doplňujeme tekutiny a něco zobneme. (najeto 75 km,
průměr 19.5 km/h).
Pokračujeme a neodpustím si po pár kilometrech vyfotit Oskara jako
"makového panáčka"
. Míjíme
jednu dědinku za druhou, silnice se narovnává a najíždíme na hanáckou placku. Před Litovlem si
vynutil Oskar
zastávku
, padl mu rekord, ujel 75 km bez piva. Zastávka Litovel na
polívku
, nechce
se věřit, že velká miska kuřecí polévky s velkými kusy masa je zde za dvacku. (čas 10:50 h,
průměr 19.8 km/h, 4 hod v sedle, 80 km), dojíždí nás
Vysočany
a přehrnuli se jak kamion. Svoje
kladiva na špici roztáčel Luďa P.
Naše banda se opět trhá na menší skupinky a dupeme do pedálů. Ještě si užíváme rovné silnice,
ale v dálce už mávají kopce. Za chvíli jsme u nich a nabíráme výšku. Je tu první
defekt, Martin
hodinu čekal na auto, do kapsičky na kole se zřejmě něco nevešlo.
V kopci chytám takový hlaďák se mžitkama před očima, že zastavuji. Přišel nečekaně, během kilometru
byl pánem situace. Hrabal jsem v batohu a sežral bych i to, z čeho se mi navalovalo kdysi ve školce.
Rohlík a banán vše zažehnal a na chvíli byl klid.
Jsme v
Rýmařově
a opět se většina z nás setkává. Někteří jsou již na odchodu, někteří se ládují
řízkem
, my si jdeme objednat. Je nás skoro dvacet, chceme se najíst, napít, popřípadě si dát kafe.
Peníze máme. Pinkl se ale tak znechuceně tváří, že to kazí jinak dobrou náladu. Chce se mi řvát
"Do prdele, když tě to nebaví, když nechceš peníze, když tě obtěžuje plná hospoda, tak se na to
vyser a běž dělat něco jiného!" Chudinka, zrovna když je venku tak hezky, nahrnou se mu tam lidi....
Sedíme, odpočíváme, najeto 117 km, jsou dvě odpoledne, průměr 18,5 km/h. Někteří už mají plno
historek, jako třeba, že Romana P., kterého předjel v kopci borec se sekačkou. Vzal to chlapsky,
ale ten hajzl na sekačce se pak provokativně ohlédl a to neměl dělat. Z posledních sil si ho Roman
dojel a předjel.
Postupně startujeme a s některýma se uvidíme až večer. Už je to jen do kopce, užíváme si to,
silnice jsou skoro bez aut. V Malé Morávce zastavujeme na kafe, což jsme neměli dělat. Polovina
chce jet dále, zbytek chce kafe. Poseděli jsme a pak začalo pršet. Musíme čekat půl hodiny. Jedeme
dále, u Hvězdy ani nezastavujeme a čeká nás závěrečný stoupák. Ale zase déšť. Stojíme pod stromem
a trpělivě čekáme. Po dvaceti minutách opět start, že už to dojedeme. Kopec je nekonečný, navíc mi
zdechl vlhkem tachometr a bez těch čísílek to není ono. Náš malý pelotonek se roztrhal, Šinkoři
odjeli, Oskar
tlačí
,protože převody to neberou, Luďa s Ladou jsou někde pod náma. Zůstávám s
Leou
a už je to kousek. Už pěkně dlouho hřmí, nejprve nalevo, potom za náma a blíží se to. Už vidíme
Figuru, Ovčárnu
atd. Strhnul se slejvák. Stojíme pod střechou, drkotáme zubama, oblékáme zbytek
věcí. "Balíme to nebo jedeme?", ptám se. Nad náma průtrž, blesky, voda ze střechy stříká na holé
nohy, boty durch a začíná zima. Sto metrů od nás je hotel Figura, kde máme ubytování. Dojíždí Oskar,
Luďa, Lada, zatáčí na hotel. Jsem na vážkách ale rozhodla Lea. Touha stát nahoře je silnější jak
drkotání zubů. Déšť polevil, ale sotva nasedáme prší opět naplno. Před náma mlha a
nekonečný kopec
.
Hřmí přímo nad náma a dobrý pocit z toho nemám. Lea jede na morál, obě kolena na šrot a hned za
druhou zatáčkou začal foukat vítr. Na chvíli je vidět
Praděd
, ale do pěti minut u něj rozhodně
nebudeme. Nevím jak dlouho jsme jeli, v poslední
stojce
byla Lea zralá na rychlou. Před vchodem už
stojí partička z Vysočan a Blanska, foťáky nachystaný. Řvali že jsme dobří, ale kdyby řvali že jsme
blbí, tak by měli taky pravdu. V bouřce se nejezdí.
Není na nás nitka suchá, v hospodě dáváme na stojáka becherovku, ostatní se oblékají. Už jim je
tady dlouhá chvíle, poseděli si skoro tři hoďky, přijeli nahoru za sluníčka a ve vyhřáté hospodě si
poseděli v kraťáskách. Zjišťuji, že dvanáctka pivo nahoře na Pradědu je o tři koruny lacinější, než
v Ráječku v Nové hospodě. Dáváme
fotku
a jdeme do sjezdu. Jindy to bývá za odměnu, tentokrát to tak
nechutná. Jsme na hotelu, zmrzlí, mokří, ale dnes už je to vše.
Abych nezdržoval, sprcha, teplý hadry, teplá večeře, pivo, kořka, kafe, kamarádi, prostě vše co k
cyklistice patří. Škoda že jsme v restauraci nemohli sedět pohromadě, ty "koňské boxy" prostě nešly
nijak srazit. Poslední trojice “plechovkářů" přijela v půl osmé a jsme komplet.
Venku se vyjasnilo, neprší a z okna je vidět na tu železnou potvoru na kopci. Dnešní zářez zní -
147 najetých kilometrů, 8 hodin 45 minut strávených v sedle kola. Prdel mě nebolí, ale někteří v
hospodě u posezení stojí. Když sednou, kviknou. Hodiny ubíhají, naše řady řídnou a únava vítězí.
O půlnoci odchází poslední z nás.
Je sedm ráno a ti co nestihli včera až na Praděd, vyrážejí právě teď. Nahoře ale nic moc, je mlha
a
vrcholové foto
si mohli dát klidně v prádelně a vyšlo by nastejno.
Snídáme a
chystáme se
na start kolem deváté hodiny. Máme zdržení, nikdy bych nevěřil, jak dlouho
trvá udělat pro pár lidí míchaná vajíčka.
V půl desáté odjíždějí dolů poslední z nás. Silnice je mokrá, tachometr mi zdechne hned za první
zatáčkou, během cesty ještě čtyřikrát. Naposledy se všichni pohromadě vidíme na
Hvězdě
, potom už
jede každý podle své výkonnosti. Nestačím žasnout co jsme včera vyjeli. Kopce dolů nemají konce.
Jedu s Leou a Oskarem. Oskar je v pohodě, jede si svoje tempíčko, Lea jede na morál, bolí ji koleno,
ráno ani nemohla slézt ze schodů.
Kopce skončily a jedeme placku a nekonečné rovinky. V Litovli jdeme do hospody u kruháče, zatímco
ostatní se zvedají, mají po obědě. Řízek chutná skvěle, pivo také. Kolena opět tuhnout, ale musíme
vyrazit. Před Senicí na Hané se na nás zleva řítí bouřka, dupeme do pedálů abychom to stihli někam
do hospody, ale prvním proudům vody už se nedalo zabránit. Zastavujeme v Senici v čekárně a trpělivě
čekáme. zatáhlo se ze všech stran a vypadá to že dnes už pršet nepřestaně. Z doprovodného auta nám
volají že pár kiláků před náma ukrutně leje a skupinka co má na nás 10 kilometrů náskok také sedí v
hospodě. Začíná být zima, oblékáme vše co máme. Lea usíná na lavečce a má toho plné zuby. Domů to
je ještě 85 kilometrů. Po hodině čekání vyrážíme, sice prší, ale čas už nás tlačí. Jedeme pomalu,
chvílemi neprší, chvílemi zase hodně. Nakonec vše přestane a dokonce vykoukně sluníčko. Vlastně
jsme vyjeli z dešťového pásma, pokaždé když jsem se ohlédnul, za náma bylo úplně černo. Míjíme
Plumlov a těšíme se na zastávku v Hamrech, pak už nás čeká kopec. V Hamrech na výletišti je útulná
hospůdka a dobrá nálada místních obyvatel. Dáváme si pivo, vytahujeme svačiny. Člověk by nevěřil,
jak chutná starý gumový rohlík s paštikou.
Nasedáme a čeká nás 10 km do kopce. Zvládli jsme to v pohodě, náročný byl akorát stoupák přes
Repechy. Jsme na nejvyšším bodě a spouštíme se k domovu. Najíždíme do Moravského krasu a Lea už
nemůže kvůli kolenům ani šlapat. Tlačím ji a jsme rádi že je to z kopce. Na Skaláku chytám defekt,
duši nemám a dopumpovat to nejde, díra je moc velká. Došmrdlal jsem to na k ĆKD, Oskar zavolal
synovi aby pro mě přijel autem, tak jsem čekal. Lea s Oskarem pokračují, řekli jsme si zdar a tím
vyjížďka končí. Lea si dává pěkný dárek k narozeninám, když teda pomineme ty bolavá kolena.
Sedám do auta, napůl spokojenej, napůl nasranej. Jsme ale doma a to je hlavní.
Jedeme přímo do naší buňky, kde se scházíme, už je tam připraven ceremoniál. Všichni mají ale nějak
podezřele protažený ksichty. pak mi to došlo. Jak jsem sedl do auta, Oskar jim zavolal že jsem
zkolaboval a že mě odvážejí domů. Už přijel i Oďa a následuje ceremoniál. V buňce je zatopeno,
nachystaná tlačenka, pomazánka, napečené buchty, naražená bečka. Venku je natažená
cílová páska
a
Miloš s Janou nás vítají chlebem a solí, přijímáme gratulace.
Těžce snáším narážky, že všichni dojeli z Praděda, kromě mě. Je mi jasné, že na Praděd musím znovu,
jinak s něma nevydržím.
PS:
Vzdávám holt všem ženám Hance, Lei, Ladě a Majce. Od holek je to obdivuhodný výkon, protože nic tak
dlouhého ještě nejely. Děkuji dvěma doprovodným vozům, lidem kteří se starali o naše zavazadla,
jídlo a dobrou náladu.
Snad to byl příjemně prožitý víkend, plný amatérských výkonů, které až tak všední nejsou,
chvílemi to bylo fakt
drsný..
Zavřu oči a vidím:
...start u ČKD plný nejistoty, jestli se to dá zvládnout nebo nee, Pavlasův klik va Vysočanech,
pole plné vlčích máků,
LuďůvVY "kamionový" styl jízdy stále na špici, Tondova opálená hlava kterou nevymyslíš,
benzinka a kafíčko, 5ti centimetrový molitan na lůtůčkovým zadku, nekonečný
výjezd do Rýmařova, utečený pejsek mezi auty na silnici, moře broučků
co lezli po silnici když jsme se pidi rychlostí hnali z Hvězdy na Ovčárnu,
Luďův a Ladin nepřekonatelný optimismus,
poslední střecha v proti větru a bez sil před
Pradědem, zelené auto a dva chlapi
naši servismani na smluvených místech,totální zimnice po dojezdu z Pradědu,
slivovička na Oskarovo překonání sebe samého a jeho šťastné oči,
posezení po večeři a Luďův vlk,
malej Ševčula s dudýnkem,
míchaný vajíčka na cestu zpět, závěrečné focení před sjezdem domů,
cpaní se svačinkami, pomalu promokající hadry po odjezdu z čekárny a následné sluníčko,
kolena co vypovídaly službu, doplňování bidonů a odkládání hader,
krásné přivítání po dojezdu domů…
Pradědovská sestava:
Auto z Ráječka - Zdeněk Přibyl st. a Milan Vašek.
Auto z Vysočan - Jana Ševčíková, Marcela Přibylová, Šárka Přibylová.
Cyklisté:
Hanka Moravcová, Lea Panáčková, Lada Grulichová, Majka Pernicová, Aleš Přibyl, Jirka Moravec,
Zdeněk Přibyl ml, Jiří "Oskar" Škaroupka, Tonda Buchvaldek, Martin Ševčík, Martin Blažek, Roman
Pavlíček, Ludvík Kořenek, Jiří Králík, Jirka Mareček, Roman Daněk, Luďa Přibyl, Petr Šurý, Zdeněk Nečas.
Pokecy a fotky kamarádů:
bigZ - jeden z "plechovkářů".
Jirka Moravec
- jediná silnička v pelotonu.
Jirka Mareček
- není přímý odkaz, dále klikněte na "Fotky a kecy" - "2008" - "Praděd".
nahoru
sobota 12.4.2008
Po velikém domlouvání a také díky počasí odpadli všichni brňáci a kamarádi z okolí.
Zbyli jsme čtyři. Z Brna nám jel naproti Jarda s kamarádem, z Vysočan sjel do Blanska Luďa a
sraz jsme si dali pod mostem. Nejprve vopruz po silnici až k Hradskému tunelu a potom už v
klídku podél řeky do Adamova. Projeli jsme Adamovem směrem na Bílovice. Před prvním mostem
odbočka doprava na značku a začínáme stoupat. Z tempa nás rozhodilo hned první pěkné
místo
a byla by škoda se nerozhlédnout. Pod náma kus Adamova, koleje a silnice.
Další zastávka hned kousek dále u
pomníku,
moc pěkné místo s výhledem na protější
kopce. Po malé pauze jsme si dali očistec lesem do kopce směr Útěchov. Ještě že nebylo bláto,
vyjet by se to nedalo. Pořádně jsme rozpumpovali hercnu a na sport testeru hóply čísla, který
tam normálně nebývají. Dostali jsme se na silnici a za chvíli z ní hned odbočili a jeli k
dalšímu
památníku,
který byl v lese u veliké louky, která byla úplně rozrytá
od divočáků. K památníku to byla 300m zajížďka a nechtělo se nám vracet zase do kopce.
Navrhuji Luďovi pokračovat po
pěkné cestě,
která byla kousek od nás. Buď nás
to hodí dolů k silnici na Bílovice, nebo se napojíme opět na značku, po které jsme jeli.
Nestalo se tak. Půl kiláku jsme duněli z kopce po pěkné cestě, která se najednou zúžila
na cestičku a po dalších sto metrech jsme zjistili, že je to stezka muflonů. Zpět to nešlo,
museli bychom tlačit. Volíme variantu pokračovat a nechat se vést muflony. Ti se nám za
chvíli i
ukázali.
Během pěti minut jsme viděli tři veliká stáda 20-30 kusů a
pokaždé nás obloukem oběhli, takže jsme si je mohli prohlédnout. Podívaná pěkná, ale jinak
jsme jim nemohli přijít na jméno. Totiž trasu, kterou si v lese vyšlapali, jsme museli
většinou
tlačit,
nešla ani
sjíždět.
Všude spousta listí, popadaných
obrovských
bukových stromů. Za odměnu jsme se ale občas
svezli.
Začali jsme vidět pod sebou
silnici a řeku,
tak už to bylo optimističtější, jen
se dolů ještě nějak dostat. Do té doby jsme si ještě
užili.
Ve finále jsme ještě málem spadli do
díry,
byla zakrytá klacky a když jsme je
odstranili, byla to šachta betonová kolmo dolů, do které vedly schody. Tipujeme, že to bylo
nějaké odvětrání tunelu pro vlaky. Pak jsme konečně narazili na pořádnou cestu a dostali se
na silnici. Konec cesty byl v Bílovicích u Hrušky. Brňácí dorazili chvíli před náma a Lea
jela na švih sama z Blanska, terén jí nedělá moc dobře a vydělala na tom. Za odměnu jsme
si
poseděli.
Čas ale utíká jako voda a
jedeme domů.
Samozřejmě v
plné síle.
Málo jsme najeli, ale zážitek byl plnohodnotný. Do těchto míst se možná už nikdy nedostaneme.
Uznejte, že se s náma na zlepšení fyzičky jezdit nedá, ale něco mi říká že to stálo za to.
Takže
pápá.
nahoru
čtvrtek 2.8.2007
Dlouho se nikam organizovaně nejelo, až přišel čtvrtek druhého srpna. Ráno bereme dovolenou, bajky
a sraz je v sedm ráno v Ráječku před pneuservisem. Na
startu je Martin, Oskar, Petr,
Priba a vysočanští bajkeři Martin s Luděm, kteří šlápli do pedálů už ve čtvrt na sedm a na tachecu
už jim svítila dvacka kilometrů. Team je kompletní a připraven. Stroje máme 3 bajky, treka a na
silničkách jedou
Oskar
a
Petr
.
Čeká nás prvních dvacet kilometrů do Letovic, které budou stát zahouby. Silnice je plná aut a čeká
nás před Letovicemi 6 km po státní mezi kamiony. Vše jsme zdárně přežili a odbočujeme k přehradě
Křetínka. Odtud už je klid, sem tam auto, takže si dovolíme jet i ve dvojicích. Za Křetínem se
dostáváme do nádherného údolí a
míjíme
jednu dědinku za druhou. Je sice ještě trochu
kosa, ale průměr 24 km\h nás drží v kvalitní teplotě.
Míjíme Svojanov s krásným
výhledem
na hrad a od sluníčka nasvětleným kostelem, další
vsí jsou Hamry. Je devět hodin a máme najeto 45 km. Po pár kilometrech odbočujeme na křižovatce
do Jedlové a tady začínájí místa, kde jsem ještě neměl tu čest projíždět na kole. Silnici lemují
krásné chaloupky, jak staré, tak i ty nově postavené. Taky nás zaujala u silnice garáž, postavená
z vojenských
krabic
. Zajímavý stavební materiál.
Za chvíli dáváme
pauzu
na jídlo z vlastních zásob a po dvaceti minutách pokračujeme.
Za
Jedlovou začínají kopečky a začíná ten pravý kraj Vysočiny.
Kopce
které nás čekají
a po stranách další nádherné
výhledy.
Po cestě téměř žádný provoz a na každém rohu
hospůdka. Borci občas kousek ujeli, tak byla možnost je vyfotit z protějšího
kopce
.
Přehoupli jsme se přes pár kopečků, projeli údolím a čekal nás několikakilometrový poslední stoupák
do Sněžného. S lehkostí mladých kluků jsme se dostali až nahoru a jsme na místě. Ze Sněžného
sjíždíme kousek rovnou alejí, odbočujeme k hotelu Podlesí a tady Luďovi naskočilo na tachometru
jeho bajku magické
číslo.
Kousek popojíždíme a jsme u cíle naší cesty. Objevujeme
kamarády z naší rodné vísky. Objímáme se, líbáme, ti slabší uroní i kroupu. Dáváme uvítací kvalitně
vychlazenou slivovičku a rychle pózujeme pro teamovou
fotografii,
než někdo z nás
zkolabuje.
Oskar se dává do
řeči
s našimi děvčaty, jak jde vaření a tak, potom hodil do placu
nějaké svoje recepty, což holky velice
zaujalo.
Sedáme ke kafíčku, i lahvové pivo se objevuje. Priba si toho moc neváží, jedno pivo rozleje, za
což si vysloužil od Oskara žlutou
kartu.
Témata rozhovorů jsou
různá
, některá některé naše chlapce značně
rozhodí.
Jinak ale vládně klid a
pohoda.
Poklízíme po sobě a s Milošem startujeme na protější
kopec na točené pivo, je tam hospůdka
Jezdecký klub Blatiny. Je to prý ráj
socialistických vepřů.
Miloš je ale na majitele
hospody trochu nakrknutý, protože velice hazarduje s jeho
jménem.
Prostředí je ucházející, je krásně a tak sedáme pod
přístřešek
a hasíme žízeň. Je zde
docela
prdel
a piva je
dosti.
Dali jsme i něco pod žebírko.
Všechno jednou končí, ve čtvrt na tři nasedáme na kola a k doposud ujetým 80 kilometrům začínáme
najíždět další. Vracíme se stejnou cestou a v Jedlové na nás čeká bajkerka Lea. Popojíždíme do
Svojanova a opět
sedáme
na pivko a polívku. Lea je vyhládlá o trochu více, tak šla do
hermelínu.
Nasedáme a docela svižnou jízdou se spouštíme k Letovicím, síly ale začínají docházet, trháme se
a sraz je v Rapotině u hospody. Po pivu nám vyhládlo ještě více. Luďa s Martinem se loučí a čeká
je ještě 30 km do Vysočan. My ostatní vyjíždíme později a už to vůbec nejede. Před sebou už vidím
jen uzené, která nám nám přes den připravovali Štefan, Alena a Jiří. Ráječkem už ani nevím, jak
jsem projel, takový hlaďák nepamatuju. První sousta jsem
jedl
v přilbě a s batohem na
zádech. Pak už jsem se trochu zklidnil. Oskar si dal sám sobě
žlutou kartu
za pozdní
příjezd, protože se na nás muselo čekat s jídlem. Všem, ale chutnalo, tak touto cestou chceme
poděkovat
uzenářské skupině
za záchranu života.
Zhodnocení vyjížďky jsme zakončili v hospůdce U Stráně, protože tak je to správné a tak to má být.
Najeto 154 km, borci z Vysočan dali 180 km. Průměrná rychlost 21,5 km/h. Priba
nahoru
sobota, 19.5.2007
V pátek večer jsme se narychlo domluvili na krátkou dopolední vyjížďku. Luďovi VY se moc nezdál
začátek tratě z Ráječka do Bořitova, kvůli velkému počtu aut, ale nalákal jsem ho slibem, že po
silnici vůbec nepojedeme.
Na značkách jsme byli v osm v Ráječku před Orlem, Luďa VY, Luďa BK, Priba a odtud do Alešova jsme vyjeli
ke hřbitovu a po polňačce až do Jestřebí. Tam boční uličkou přejeli na úzkou asfaltku podél silnice,
která končí před Bořitovem. Opět jsem chytali točky, že je silnice tak blbě ukončená, byla by to paráda,
kdyby se dalo bez aut dostat až do Bořitova. Ale díky aspoň za tohle.
Propletli jsme se Černou Horou kolem rybníka, byla tam smršť „olůvkářů“ a prali to do vody jeden přes
druhýho. Koukali jsme na ně, jak je to může bavit, voni zase na nás, jak nás to může bavit. Voni totální
rybářskou výbavu, my zase cyklistickou.
Po silnici jedeme pod Horku a stáčíme na značku doprava a jedeme údolím do Býkovic. Luďa VY jede údolím
poprvé a určitě jsou to pro něj nádherné objevy. Vzpomínám, jak jsem z toho byl hotový já, když jsem to
jel poprvé. Zastavujeme před koncem údolí, aby se pokochal krásným
rybníkem
a jeho
okolím
.
Jsme v Býkovicích a fotíme se u povodňového
kamene
, kde byl v roce 1922 asi pěkný masakr. Paní, co zrovna
jela z obchodu, z nás měla evidentně srandu, jak jsme si navzájem prohazovali tři foťáky. Pokračujeme dále
proti vodě a za koupalištěm přejíždíme doprava do dalšího údolí. Tady neskutečný klid, ptáci řvali, čmeláci
přelétali, mravenečci sa pilně procházali. Sluníčku už se do toho pořádně opíralo, tak byla pauza na
převlečení
. Na konci údolí před Kunčinou vsí se Luďovi BK zdálo, že bylo málo extrému, tak si vybral na
sjezd trochu atypické
schody
, ale nakonec vyměkl a dali jsme jen
snímeček
dohromady.
Jsme v Kunčiné vsi, která je malinká, ale nádherná. Jedeme kolem opravené kapličky se zbrojnicí, pak
hrnem
Brnem
a po pravé ruce kopírujeme vyschlou
Dunajskou
ulici. Dědinka je to malinká, tudíž i málo místa,
proto se brambory sází i na takovém místě, jako je
most
.
Opouštíme dědinu a ze silnice odbočujeme u rozcestníku Pod Babylonem. Na sluníčku už je zase pořádné horko,
počasí nám opět vyšlo super.
Stoupáme
nahoru a za zády je pěkný výhled do údolí. Luďa BK přichází na to,
proč se kopci říká Kozárov. Při pohledu na dva kopce pod náma se vše
vysvětluje
. V našem regionu se jim říká
„prsa Moravy“.
Jsme nahoře, ale z prohlídky nebude nic, protože mají zavřeno. Na to, že je krásně, sobota a deset hodin je
to docela škoda. Tím se možná vysvětluje poničený plot, přes který se leze dovnitř k rozhledně, když mají
zavřeno.
Lesem a po silnici se dostáváme do Rašova, zvoníme na kamaráda, ale zase někde trajdá, tak volíme prohlídku
kostela, protože jsou otevřené dveře. Protože jsme pěkně pozdravili, popřáli hezkého dne a slušně se zeptali,
zda je možná prohlídka, ujaly se nás dvě starší dámy, které tady uklízely a ochotně nás provedly. Omrkli jsme
oltář
, z druhé strany
varhany
, nechali si povykládat o nedávné rekonstrukci v kostele, kde je nová malba a
restaurované obrazy. Také Panna Marie Lurdská byla k
vidění
.
Největší pecka přišla na závěr. Byli jsme pozváni do věže na prohlídku 600 let starých zvonů. Je to absolutní
rarita v republice, tyto zvony byly za války díky svému stáří uchráněny před roztavením na válečné účely.
Stoupáme po stovky roků starých
schodech
do věže. Bůh ví, kolik človíčků už tudy prošlo. I prošlapaná
podlahad
svědčí o tom, jakou tady má vše historii. Ještě nastoupat pár metrů a máme je
nad sebouu
. Luďa VY
vylezl ještě o kousek
nahoru
a nafotil z opačné strany. Dýchla na nás
historie
a byli jsme moc vděční za
to, že jsme se sem dostali. Mrzí nás, že nevyšla ještě fotka trámu, kde se křídou podepisovali všichni,
kdo tady v historii zvonili. Nejstarší nápis tady byl asi z roku 1890, tohle je jediný
snímek
.
Pokračujeme dále k domovu, za hodinu je oběd a máme další povinnosti. Před Žernovníkem to zo kopce pěkně
odsejpalo a někdo řekl, že dáme jedno v Ahoju. Nikdo neprotestoval, pivečko chutnalo skvěle, jen se u toho
jak říkal Luďa VY trochu blbě
tlemíme
. Loučíme se s majitelem, se kterým si máme vždy co říct a vyrážíme
k domovu. Z Horky si ještě vychutnáváme sjezd, krátký „kořenáč“ po značce dolů a pak už nic zajímavého, v
Ráječku rozlučka a zase někdy. Priba
Další fortografie kostela
ZDE
nahoru
úterý, 8. května 2007
Trasa 96 km, 5,5 hodin v sedle kola, start ve 12h , návrat v 19,30h.
Šáhnout si na šutr, který je geometrickým středem Československa, to bylo přání, které jsme měli v
Den osvobození. No a protože je to ve vojenském prostoru a nesmí se tam a hlídá se to a když tě
lapnou stojí to moc peněz a to jsme nechtěli. Spolehli jsme se na to, že je dnes Den osvobození,
tudíž i tolerance, a že vojáci budou na přehlídkách a přísahách.
Sraz byl v jednu ve Vysočanech a na značky se postavili Luďa VY, Luďa BK, Franta P, Jarda P,
Martin Š, Roman D a Priba.
Nejprve jsme, ale museli z nížin přijet do Vysočan, tak jsme vyjeli o hoďku dříve.
Příhon
ve Sloupu
jsme vylétli jako prd a za chvíli jsme byli na
značkách
ve Vysočanech. Chvíli jsme se dohadovali kudy
pojedeme a nakonec jsme si u vysočanských prosadili cestu lesem, abychom viděli něco nového.
Najeli
jsme do lesa, sjeli do Baldovce a dali se po značce přes les do Rozstání. V lese začalo pršet, ale
přes stromy se vody na nás moc nedostalo. Když jsme vyjeli na pole, začalo svítit sluníčko. Jsme na
nejvyšším bodě, kousek od
Kojálu
. A taky stále ve střehu,
traktoristovi
se zprvu moc uhýbat nechtělo.
Projeli jsme Kulířov, po poli se dostali do Odrůvek a najíždíme do lesa, do vojenského prostoru. Hned
na začátku bylo pár kilometrů nádherného sjezdu a odbočujeme k cíli naší cesty. Fakt je to tady,
střed
Česka a Slovenska. Moje
Merida
samozřejmě musela být u toho. Luďa napekl
buchty
, protože tato vyjížďka
byla bez bab a dali jsme také
hromadnou fotku
. Pokračujeme k Ferdinandsku, značně nervózní, aby nás
někdo nechytil.
Cedule
, že odsud máme vypadnout jsou na každém kroku. Na to, že bychom to s hlídkou
ukecali zadarmo, moc nevěříme. Některé cedule, ale zní mrazivě. Třeba na tankovém
cvičišti
. Z některých
moc bobky
nemáme
.
Po pár kilometrech jsme na nejkrásnějším místě vojenského prostoru, Ferdinadsku. Nikde ani noha, velím k
nástupu a letí
ptáček
. Opravdu úchvatná stavba, kterou naposledy obývali vojáci a nyní je zcela opuštěná
a chátrá. V době, kdy sem jezdil olomoucký biskup, vypadala asi lépe. Počátek této nádhery byl v roce
1757
.
V okolních budovách jsou ještě vidět vojenské
palandy
. Z toho klidu okolo jsme nervózní, tak popojíždíme
pár kiláků směr
Stříbrná
, k pozorovací věži tankového cvičiště. Stavba je to svým způsobem
překrásná
. Dole
je betonový
bunkr
, nahoře pozorovatelna. Tady někde
dole
si to rozdávají naše mašiny s tygrama. Provizorní
řebřík slouží k tomu, dostat se
nahoru
. Pribovi se to nepovedlo, za nohu jej chytil
drak
. Už i tady začínáme
být nervózní, tak radši padáme. Kontroluji ještě
okop
pro tank a pádíme.
Roman
ještě zaznamenal tento bod na džípíesce a davaj z kopce dolů. Ne nadlouho,
na krátkém úseku je
popadaných
tolik stromů, že je radši obcházíme. Cesta je
strastiplná
, mnohdy i
náročná
, mnohdy z úst i
kurva
vylétne, když se někdo zraní o větev. Dostáváme se na silnici a blíží se
civilizace
.
Po kostkách jedeme mrknout k vodě, kde se trénuje
brodění
a pak už vyjíždíme z vojenského prostoru. Docela
spěcháme, protože ti rybáři u vody se dívali tak zle, že určitě znali nazpaměť číslo mobilu na vojenskou
hlídku.
Vjíždíme do vesnice Myslejovice, za chvíli do Křenůvek a máme najeto 54 km. Nebe zčernalo a zalézáme do
hospody. Začal takový
slejvák
, že schováváme i naše
koně
. Z Vysočan nám volali že jim tam padají kroupy,
ale tam budeme, až za dlouho. Pivo nám chutná
skvěle
a zdá se, že i
párek
není k zahození. Hospoda má
číslo popisné 13.
Domů mě čeká 45 km do pořádnejch kopců a jsem rád, že to nevím. Dali jsme ještě druhé pivo a vyrážíme.
Krumsín, Soběsuky, Žarovice, Hamry a sjíždíme ze silnice do nádherného lesa. Stoupáme totální přírodou
směr Repechy. O tom, že je zde příroda kvalitní, svědčí
mlok
, který byl na cestě. Není to ten, kterého
známe, tohle je vzácnější druh, který se jen tak nevidí. Po cestě jsme potkali ještě další
dva
.
Před největším stoupákem do Repechů dáváme
pauzu
, abychom se naposledy viděli s Frantem. Ne, že by byl v
posledním tažení, ale teď si pojede do prudkého kopce svoje tempo a další sraz je až ve Vysočanech.
Repechy jsou krásná dědinka, Ludě tady provokoval
kohout
, někdo se chlubil
pastelkami
, aj žlutů
kapličku
mají vypinkanou. Než jsme se nadál,i tak opouštíme
Repechy
a jsme zase na nejvyšším bodě.
Přes pole jedeme zkratkou do Nivy a jsme ve Vysočanech. Krátká
rozlučka
, přioblékáme se, protože začíná
pršet a posloucháme Luďovy kecy. Popisuje, jak se teď vymrzlej bude sprchovat, na hlavu, že mu poteče
horká voda a dole u prstů už to bude zase studený.
Luďovi a ostatním už bylo hej, Luďovi BK, Romanovi a Pribovi už bylo hůře. Začal brutální slejvák, který
je provázel až do Rájce. Ještě, že to bylo při dojezdu, to už nás tolik neštvalo. Dnes jsme to totiž s
počasím vychytali, no prostě paráda.
Ujel jsem to celé na jeden řízek s chlebem, 3 koláče, margotku, perník, 2 piva a sedmičku vody.
Čau Priba
nahoru
sobota, 5.5.2007
Když jsme se vraceli Luďa z Blanska, Luďa z Vysočan a Priba z této sobotní vyjížďky, Luďa VY řekl
krátkou, složitou a nezapomenutelnou větu. „Ty vole, já sem dneska snad ještě nejél tam, kde jsem
jél“. Měl pravdu. Zprvu nenápadná vyjížďka nám nakonec připadla, jako bychom jezdili někde na druhé
straně republiky.
Start byl v osm ráno z Blanska z mostu. Bylo zataženo, trochu kosa a nemělo pršet. Jenže se to
Zákopčáníkovi nějak vymklo a chvíli sprchlo. Priba z toho byl tak nasranej, že mu stříká na záda,
že ho musel Luďa BK okřiknout a pak už byl klid. Jeli jsme z Blanska po silnici kolem Hradského
tunelu a odbočili na Adamov. Tady jsme udělali kvůli mokru změnu dnešní trasy a zrušili původní
plány.
Odbočili jsme po značce na nový hrad, protože jsme tento výjezd nikdy z této strany nejeli. Byla
to paráda, Priba testoval od včerejška fungl novou vidlu. Jeho „marzoška“ žehlila kořeny a šutry
dobře, akorát si nechal moc nafoukaná kola, tak poskakoval jako koza. Luďa VY má letos už najeto
2700 km, tak nám do toho celou cestu do kopce „cafral“, zatímco my jsme nestačili přes zuby cedit
litry kyslíku. Nahoře před bránou jsme dali pauzu. Chtěli jsme mrknout na hrad, který byl otevřen,
ale na vtipné nástěnce u vchodu, jsme se dočetli, že se nacházíme na soukromém pozemku a že focení
bez povolení, je zakázáno. S tím zákazem focení jsem si připadal jako někde v hrobce Tutanchamóna.
Návštěva nás rychle přešla, i když jsme tady léta nebyli. Fotku jsme dali
před padacím mostem a
zmizeli.
Dolů od hradu nás vedl Luďa BK a vybral sjezdíček pro tvrďáky. Na několika místech jsme potupně
slezli, nikdo si nechtěl rozbít hubu na mokrých kořenech. Nejvíc toho nachodil Luďa VY, měl strach,
že jak se mu jeho sto kilo dá do pohybu, tak už to nezastaví. O hodinu později později jsme se v
telefonu od „Derkoše“ dozvěděli, že tady před týdnem v tomto sjezdu někdo z Brna trefil strom a
skončil v sanitce.
Dostali jsme se bez havárky dolů k řece a jeli do Adamova. Tady podjeli pod tratí a napojili se na
žlutou značku vedoucí do Vranova. Všichni jsme tady jeli poprvé a chrochtali si, jaká je to paráda.
Nikdo nezávodil, tak zbyl
čas na fotku
a prohlídku velikých slimáků. Dostali jsme se k Hemzalovu
mostu a dali fotku
u rozcestníku
. Odtud už to byl kousek do Vranova, oba Luďové si chrochtali jaká
je to dnes paráda, tak jsem se je snažil vyfotit
za jízdy
. Chrochtal jsem si i já, ve Vranově mě
dostal
tento barák
, kde se snoubila historie se současností. Tady je Vranovský kostel
trochu jinak
a vnitřek ponechávám bez komentáře. Na sochy jsme se nemohli vynadívat. Chvíli jsme okukovali
obrovskou stavbu a pak pokračovali po značce do Šebrova. Samozřejmě jsme ji nikdy nejeli. Ze Šebrova
kousek lesem a dostali se na silnici k rozcestí směr Blansko a Olešná. Tady jsme začali stoupat po
značce do Olešné, nahoře nás popadl hlad, tak jsme dali pauzu. Luďa BK dělá velice dobré chleby se
sýrem a se salámem. Luďa VY měl zase kvalitní piškoty s rozinkama. Oběma pánům jsem s jejich
dobrotami ochotně pomohl. Na horizontu jsme pokračovali po
nádherné cestě
, bylo to jako v pohádce
a před Olešnou jsme se chvíli kochali
na lavečce
, kde bylo vidět na všechny směry. Z Olešné jsme
to dali po modré do Blanska ke Klamovce, podotýkám že jsme ji nikdy nejeli. Po cestě na kafe na
benzince jsme si to všechno pochválili, jak jsme se kousek od baráku povozili po neznámých cestách
a pak jeli domů. Luďa VY jel se mnou, tak jsem mu ještě ukázal
„řepkoolejkovou“
zkratku z Horní
Lhoty do Ráječka. Před naším barákem jsme se rozloučili a v uších mi stále znělo „tv vole, já
sem dneska snad ještě nejél, tam kde jsem jél“. čau Priba
nahoru
středa 11.4.2007
Včera jsem si po práci udělal opět cyklovýlet do okolí Dečína, kdy se začalo slunko po dvou dnech
opět klubat. Jak jsem psal již v minulém díle „cyklovýletů kolem Dečínských pískovců“, koupil jsem
si mapu, z prdele mapu, kde si autor zřejmě náhodně čáral vrstevnice tak, jak se mu zlíbilo.
Naplánoval jsem si trasu na Děčínský Sněžník, dominantu okolí Děčína a dále na Tiské stěny, kde
se mimo jiné natáčela pohádka Sedmero krkavců. Již výjezd od řeky Labe z Děčína po žluté značce mě
překvapil. Nemile. Když jsem přijel na ulici obytné zóny, po které vedla žlutá značka, zlomil se me
štítek u helmy, jak to bylo strmé. Konstantní strmost nejdříve po ulici kolem domků a pak zahrádkářskou
kolonií setrvala 1,5 km. Po tomto výjezdu jsem si nevychutnal ani tolik slibovaný nádherný rozhled
na Děčín a jeho zámek z okolních pískovců.
Pokračoval jsem dál po žluté na Sněžník, kde se zprvu cesta mírně narovnala, pak opět zpříkřila v
kombinaci s kameny a kamennými schody. Dá rozum, že i JÁ jsem místy, tedy většinu, tlačil. Pořád jsem
si říkal, že naopak by to mohla být naprostá noblesa. Tak se to stále střídalo až na samotný
vrcholek Sněžníku
(732 m.n.m.), který byl vzdálem 14 km od Děčína (140 m.n.m.). Dorazil jsem tam po hodine a
půl!!!:-) Tam jsem si dal na rozhledně lahvovou Plzničku a byl jsem odměněn noblesním pohledem z
půlkilometrové výšky z této
„stolové hory“
na okolní brdky, lesy, vesnice a Děčín. Nevím, co bylo hezčí.
Jestli Plzeň, nebo Děčín. Hmmmmm ....... už to vím. Plzeň. Z této podívané jsem se vám také pokusil
zprostředkovat pocity pomocí fotek z mého ne moc dokonalého mobilu.
Na Tiské stěny jsem po krkolomném trialovém sjezdu ze stolové hory dorazil už celkem v pohodě, ale po
celé cestě kamenů se mě už nechtělo projíždět „kamenným městem“ uprostřed Tiských stěn a jel jsem po
neuvěřitelně podmáčené lesno-polní cestě sjezd až do nejbližší vesnice na silnici, odkud jsem už dojel
po silnici cca 10km, protože se už začínalo stmívat – nějak sem to prostě zase neodhadl. Na konci 41 km,
z toho prvních 30 km trialově vyšťavujících.
Ponaučení: Trasu, kterou naplánuji podle této „mapy“, musím dát vždycky obráceně.
Z Děčína Rudolf Štrébingr...:-)
Biker Jaroslav
nahoru
pondělí 2 duben 2007
Zdarec fšecíííí.
Jinaac sem si sem vzal kolo, abyste na me nenajeli prilis jarnich kilometru a pak se me
neposmiivali a paac delam tento tyden nocni smeny, tak sem vyrazil na dnesni odpoledne na bajka
..... a jakozto ozajstnyi biker sem si koupil turistickou mapu a vyrazil smer Pravcicka brana a
okolni terenky. Nemel sem na to moc casu, asi 2 hodiny, tak sem dal jen 25 km, ale za to vyzivnych!!
Vyrazil jsem z Hrenska, kde mame trihvezdickovej hotel a kdyz sem lezl kolem recepce, tak se na
me divali jak na peeero. Prvni kilometry po asfaltu skytaly odkryvajici se scenerie decinskych
piskovcu posazenych vysoko v kopcich jako stolove hory. Tyto prvni kilometry take naznacovaly,
ze nekde tam nahore to bude stat za to a ze takovy technik, jakym jsem zajiste ja, ze se tam
nejednou udela (mysleno blahem). Dojizdim k prvni krizovatce znacek a oproti planu vidim na ukazateli
Pravcicka brana 2km. Nevaham, kontroluji jiz drive avizovanou mapu a menim plan. Cil je jasny:
Pravcicka brana (jiste ji znate z pohlednic, od kud jinde take ze!?:-) a pokracovani po cervene na
dalsi rozcesti znacek – 8km. Prvni pohled vzhuru po cervene me presvedcil, ze si nebudu hrat na
falesneho hrudinu a po dvou slapnuti sem tam vrazil vecernicka. Cesta stoupala vzhuru vydlazdena
piskovcovymi kameny, nekterymi radne ohoblovanymi do lesku (pro me nove pneu WTB Nano Raptor kevlar
ovsem hracka!!!), nebyla prilis prikra, takze se dala jet, k memu prekvapeni az nahoru pouze asi se
dvema slapnutimi na zem (paaaac daa rozum, ze schod tvorenej pulmetrovym parezem proste nedaam!!:-).
Po ceste vzhuru me povzbuzovali prekvapeni skandujici nemci (nerozumel sem jim, ale skandovani to bylo)
a tim me vybudili k nebyvalym technickym kouskum, na ktery bych se bez skandujicich nemcu jisto jiste
vysral. Pri prijezdu k Pravcicke brane me zastavily turnikety – kokoti – nezaplatil sem a pokecal z
prodavacem listku.
Po ceste nahoru sem si stale rikal, jaky to musi byt noblesni sjezd, temer na prorazeni. No nevahal
jsem a pokracoval po kratkem sjezdu od Pravcicke brany k rozcestniku dale po cervene. Technickou piskovo
sutrovo kamenitou cestickou kopirujici spodnni hranu piskovcu obihajicich kolem celeho vrsku kopce a
tvoricich tak zvanou „stolovou horu“ se me oteviraly nadherne pohledy do strze a udoli pode mnou a na
protejsi nahorni plosinu lesuu, vesnicek a prikrych brdku – no proste noblesa. Po cca 4 kilometrech
exkluzivni podivane se to zacalo svazovat dolu. Vidim schody tvorene z kulatin a mizejisich mezi obrovske
piskovcove balvany. S ozvenou skandujicich nemcu z vyslapu jsem se vrhnul do prvnich schodu. Vidim, ze
situace neni tak ruzova, jak se z pocatku zdalo: prvni schod 20 cm, druhy schod 30 cm, treti schod 45 cm
zakrouceny do vracecky, ktere sem si puvodne nevsiml. Zavahani. Tlama ala Mazoch. Rana do helmy, kolo na
zadech.
Jeste ze to byla od tech nemcu pouze ozvena, byl bych jinak za uplneho vola. Po ne jednoduchem vypleteni
pedalu ze zadni kapsy dresu, zkontrolovani kola, klicu, mobilu, mapy a zdravi jsem zbytek schodu sebehl a
s mirne narusenym moralem sjizdel dalsi metry sjezdu. Moral se ovsem behem par dalsich desitek metru
vratil a ja opet predvadel blilantni jizdu se smykem obou kol na piskovcovem podkladu. Po dojezdu techto
8 km k rozcestniku jsem musel konstatovat, ze to je jednech nejlepsich 8 km, co jsem kdy jel.
Protoze me uz nezbyvalo moc casu, cestu jsem zkratil po par znackach, ktere ostatne take staly za to.. Uz
se tesim, na dalsi vylet. Trosku se to tady pokusim objezdit a pak vas sem vezmu na vikend, na kterej jen
tak nezapomenete!!!:-)
For Roman: Obehnout s kolem na zadech se to take da!!:-)
Stale biker Jaroslav
nahoru
sobota 10.3.2007
Je mínus jeden stupeň pod nulou a nasedám v Ráječku na bajka. Cesta po silnici
do Blanska na most a čekám na další borce. Objevuje se Roman, Luďa K, Aleš, Zlatko a Luďa P z
Vysočan. Ještě nedávno psal Luďa na fóru, že by chtěl vidět toho magora, co v sobotu vstává a v
sedm nasedá na kolo a jede v té kose na sobotní vyjížďku. Vlastně se mu tehdy stačilo jen podívat
do zrcadla…
Přes opar je vidět že svítí sluníčko, takže asi bude pěkně. Čekačka v Blansku pět minut jestli
ještě někdo nepřijede a výrážíme. Nejprve po silnici přes BK podél řeky až do
Adamova a zase po
silnici až do Bílovic. Malá zastávka u mostu a sundáváme přebytečné hadry, protože teď už se to
bude vlnit.
Původně jsem si vzal ráno šusťákovou, aby mě neprofouklo, když pojedu poklidným tempem v háku až
do Bílovic. Bylo to ale jinak, možná mi na srazovišti uniklo, že byla vypsána prémie za nejrychlejší
přesunutí do Bílovic nebo co. Bylo to prostě jiné, nejelo se na pohodu, ale spíše bušilo, ale také
to pěkně odsejpalo. Most kolem Hradského tunelu jsme spíše přelétli vyjeli na setrváka, když se to
zvedlo tak stačilo trochu přišlápnout a už se jelo zase z kopce. Tady jsem poprvé zjistil, že moje
neprodyšná šusťákovka se rosí zevnitř a moje dvě trika jsou durch. U oslíků před Adamovem mě to
závodní tempo už nasralo, tak jsem dopředu zařval, aby si příště nedávali na snídani syrové maso.
Zlatko který jel s náma poprvé a jel vzadu vedle mě, to asi nějak špatně pochopil. Přeřadil, najel
na špicu a pořádně za to zabral. Aby mě neurvali, šla moje brada automaticky blíže k řídítkům a dal
jsem takovou malou ranní časovku. To co si za mnou prožíval Roman, to ať vám radši někdy napíše sám.
Bílovice start, cedule hlásá že jsme v kraji Lišky Bystroušky, ale nikam už nenapsali, že pojedeme tři
kiláky do kopce. V ranním
oparu to náš peloton rozervalo jak mráz pumpu. Nahoře u závory jsme na sebe
počkali, Luďa a já jsme hodili voblók (vyčurali se) a pokřačujeme lesní cestou přímo k vysílači Hády.
Tady fotečka s dominantou, ale dlouho tady nebude. Udělali špatný základy a už se jim to
naklání.
Popojíždíme kousek k opuštěnému lomu(lom) a potom sjezd do Líšně do údolí. Nálada mi klesla na
bod mrazu, ztratil jsem totiž čidlo k tachometru. Nemůžu za to, ale bez tachometru se prostě nesvezu.
Jaké bylo ale překvapení, když jsme zastavili na hrázi jednoho z rybníků a Luďa P mi sdělil, že jedno
volné čidlo na drátku má a nepotřebuje je. Vytahuju křížák, odšroubovávám, instaluju na mé kolo a mám
nejlepší náladu ze všech. Luďa je můj nélepčí bratranec. Za odměnu klukům vyprávím, jak jsem zrovna na
této hrázi závodil v triatlonu a jak jsme plavali kilák a půl v 16 stupňové vodě a v cíli nás vytahovali
na břeh.
Kluci pozorně naslouchali, hubu votevřenou a kdyby bylo léto, tak by jim tam snad masařky nakladou vajíčka.
Jeden říkal „hmm“, druhej „ty vole“, další „to je soda“, ale stejně mi to asi nevěřili.
Pokračujeme dále cestou, kterou jsem ještě nejel. Po cestě míjíme auto s nějakým novým znakem. Asi je
inspiroval Jaguár, tak si dal
Nissan do znaku dvě kočky.Chvílemi pořádné bláto a zastavujeme na pauzu u
Ochozské jeskyně. Borci vytahují
dobroty, já nemám nic. U odpočívadla bylo docela
„vypinkaný“ zábradlí, kdyby náhodou
spadnul strom, tak aby se vešel. Všichni se napili, něco sezobli, vyčurali a jedeme. Za
chvíli jsme na silnici a bereme to přes Ochoz, tady si neodpustím fotečku u
krásných stromů. Luďové s Romanem
jedou přes Křtiny a Alda, Zlatko a Priba
to berou přes Bukovinku, Bukovinu a lesem sjezdem do Jedovnic. Všichni se setkáváme až v Jedovnicích v hospodě
„V chaloupkách“.
Luďa pokračoval do Vysočan, aby stihnul termín příjezdu, musí se totiž rychle najíst a jet do lesa naložit
kontejner dřeva. Luďa je vůbec „řízek“. Vystartoval v sedm na sraz do Blanska, pak s náma všechno objel,
nezbyl mu ani čas na pivo a šel makat. Ešče jsem zapomněl že má sto kilo a strašně hnusný kolo. Až přezbrojí
na Nového bajka, tak na nás bude čekat na každém kopci. Pomalu už se s tím smiřujeme. Dnes najel asi 100
kiláků.
Polívka je hutná, že by po ní přešla kočka, ještě něco k pití a jedeme domů. Smyků po cestě na blátě bylo
až až, ale držku jsme si pořádně málem rozbili až v Lažánkách. V dálce v kopci pod benzinkou stál nějakej
magor s autem a i když viděl že to smažíme dolů, vjel před náma do silnice a rychle přidal, abychom jej
nedohnali. Jenže po sto metrech zahamoval a dal blinkr doleva, že bude odbočovat. Tak tak jsme to ubrzdili
a čárance na silnici od našich plášťů tam jsou možná ještě dnes.
Potom už jen samá pozitiva a sociální jistoty, v Blansku se to všechno rozprchlo a já si to ještě vytrpěl po
rovince do Ráječka proti větru. Na tachecu 77km a až do Jedovnic jsem to objel na dva kousky vánočky a decinku
Luďova čaje. Dicky na ten proviant nějak zapomenu.
nahoru
sobota 24.2.2007
Borečci, co jste dnes nejeli, tady máte krátký pokec, ať víte, vo co jste přišli. Ještě se
mně teda klepó pastelky, protože přes Blansko se štyrycítkó normálně nevracím, ale když je
vjetr a seš za Aldem v háku - nevyužij to. Tak vot podlahy.
V osm na značkách v Blansku na mostě, přijel Luďa a Alda. Pumpujeme na benzince a dojel nás
Luďa z Vysočan. Teplota je 2 nad nulou, tak v krasu asi pěkně vykosil. Jedeme silnicu, pod
hradem odbočka podé řeky na Adamov, pak lesem kopec na Nový hrad. Odtud hřebenovka až na
Mácháč. Tady mně málem vylítlo srdíčko z dresu. Machroval jsem a zatímco ostatní tlačili,
vyjel jsem na večerníčka až k pomníku. Čin to byl sice hrdinský, ale když jsem nahoře švihl
s kolem a v předklonu se snažil lapat po vzduchu, to už bylo horší. Holt někteří si prostě
nechceme přiznat, že už na to nemáme. Kluci trpělivě čekali, až přestanu vyvalovat voči a pak
jsme dali
fotku.
Následoval sjezd k Býčí skále a před ní u závory doleva. Nikdy jsem jej nejel, takže další
objev kousek za barákem. Lesem výjezd do Rudice, Luďovi z Blanska kručelo v břuchu, tak jsme
našli malý
obchůdek
a posnídali. Kromě pečiva do něj padl i lahváč.
Z Rudice jedeme lesem ke
Klostermanově studánce
a pak sjezdíček do Křtin. Ještě že si na cestě borec ty dva dobrmany podržel, to by můj Bomber
asi nevotpružil. Za Křtinama doleva prudký výjezd nahoru, dali
fotku
se křtinským pozadím
a pak po trati Meridy do Habrůvky a lesem do Jedovnic. V Chaloupkách 2 piva, polévka a po silnici
domů, Luda jel do Vysočan.
Aleš je hovado, přes BK to
tahal brutálně
a ta knedličková polífka chtěla ven i s těma pivama.
U Aralky jsem myslel že jsem zachráněný, ale jel až do Ráječka. Kolem Univy jen 33 km/h, ale
před Ráječkem už tam byla čtyřicítka. UŽ HO NIKDY NEPOZVU!!! Zlaté Luďa z Blanska, je tlusté a
pomalé, s tím se mně jezdí dobře. :-)
Kluci díkec a zase někdy. Najeto 64km, průměr 17 km/h. Priba
nahoru
pondělí 1.1.2007
Lumpajzí z Vysočan, někdy vám to cyklonadšení závidím, když jsem viděl kolik je vás na
novoroční vyjížďce na značkách, tak jsem pěkně valil voči.
V Ráječku na kola trochu zdechl pes, ale něco s tím uděláme. Na příští rok navrhuji že
bychom si jeli naproti a na polovině cesty si dali někde fotečku.
Tak tady je aspoň ta dnešní
startovní01
a
startovní02.
Počasí nás trochu zaskočilo tak jsme s váma dál už nejeli a taky byl
defekt.
Jo Franto, dlouho jsem teda nelepil, tak nevím jak lepidlo vypadá, ale ta náplň cos nám dal
byla nějaká rosolovitá.
Divé.
Byla to zvěř a do Holštýna ke kamnům jsme s Martinem a bráchem dojeli na koncáky. Po cestě jsem
viděl poprvé Branteca. Hned jsem si vzpomněl na sjezd z Čertova hrádku.
V Holštýně u kamen sušička, grogovačka a mazat domů. Samozřejmě zase za vydatné podpory
sluníčka
a
mlhy.
Ta Drahanská vrchovina to je maso, zajedeš za Šošůvku a seš v jiném světě. U nás se opalujeme
a u vás je bikování jen pro tvrďáky.
Tak ať vám to letos jezdí. Pribova strašně zašvihaná Merida.
nahoru
sobota 30.12.2006
Bajkeři lumpeři, to byla dnes po létě první "ledová" vyjížďka. Kosa teda jak vix, ale
jinak já spokojenost. Co vy? Luďo vyjel někdo od vás?
Tady je naše
hvězdná sestava.
Je kosa tak se musí koupit
čepica.
Mrskli jsme to je krasem do Holštýna na grog a zpět jsme chytli
defekt na ledu.
Tak zase někdy páááá. Pribajker
nahoru
sobota 9.12.2006
Udělali jsme si dnes ráno vyjížďku. "A krásnou…". Letos o vánocích se dá totiž jezdit i lesem.
Teď v poledne už prší, sedím doma a kochám se.
Start byl v půl deváté, podél vody do Adamova, ke Křtinám, terén do Babic a sjezd k Adamovu
k rozcestníku
"U sedmi dubů".
Krásná cesta, u levé ruky stráň co se nedá vyjít, po pravé ruce strž kam bych nechtěl spadnout.
Pak stoupák na rozhlednu
Alexandrovka.
Kochačka do "údolí práce" a pak mazat domů. Terén to byl ale fakt
blátivý.
To jen tak na okraj, kdyby to četl náhodou Jaderka. Priba den
nahoru
